10 věcí, který nedávám… Aneb nejste v tom sama

IMG_20140706_202845

Tak jsme se včera sešli s kamarádama, který měli náhodou cestu přes nás protinožce a pančto jsme se neviděli fakt dlouho, tak to bylo strašně príma setkání plný „Jůůůů“ a „Jéééé“ a „To jsou ale věci“…

Ale pak taky postesktnutí typu, „Tyjo, Karolí, mně příjde, že všichni kolem mě mají úplně boží a vyrovnanej život a né, že bych jako byla nešťastná, to ne, pančto vlastně vim, že se mám hrozně dobře (nechci znít nevděčně), ale… Příjde mi že vlastně jako nic neumim a že jsem nic nedokázala a že všichni už jsou někde a pořád šťastný a já… Já vlastně trochu nevim, co se sebou, co chci a proč a… Mám pocit, že nejsem vůbe nikde!“

A protože mezi tím padlo i něco jako, „Já jsem teď četla tvůj blog, Karolí a ty jsi furt taková pozitivní a plná energie a jak to jako děláš?!“ tak jsem se rozhodla, že vám napíšu.

Protože mně sice příjde, že o tom mluvím a píšu, že i můj život je plnej kotrmelců a dnů, kdy bych nejradši ani nevylezla z postele… Ale budu o tom psát dál a víc! Protože víte co?!

Všichni jsme jenom lidi!

A je hrozně jednoduchý dneska získat dojem, že život všech kolem je boží, jenom ten náš stojí za houby a že co víc, si vlastně ani nemáme na co stěžovat, protože konec konců u nás neni válka ani hladomor ani já nevim co… Ale přes to přese všechno jsou prostě dny a někdy i dlouhý týdny nebo měsíce, který jsou fakt na houby.

Takže aby bylo úplně jasno, že nejste divná, že s váma není něco v nepořádku, že nejste sama… A že jste naopak úplně normální a prostě jenom člověk, tak tuhlenc je 10 věcí, který momentálně nedávám já.


1. Svoje rosolovitý stehna

Protože i já, ženská, která se má jinak fakt celkem ráda a je ráda tím, kým je, tak se ještě pořád, za téměř 30 let svýho života, nedokázala smířit se svýma stehnama a všudypřítomnou (nebo tak se to aspoň jeví!) celulitidou.

Fakt, že tady v Sydney je plavková sezóna víceméně neustále mojí beznaděj v tomhle případě nijak nezmírňuje…

2. Ranní meditace

O který se snažím už asi 3 měsíce v kuse, abych jakože začala svůj den hezky a harmonicky (a taky protože každej, kdo se zajímá o osobní rozvoj přece medituje!). Akorátže většinou to dopadne tak, že buďto usnu a nebo se sice soustředim na svojí sakrální čakru, ale to trvá přesně 15 vteřin, než se nepozorovaně chopí slova dnešní nákupní seznam, emaily co čekají na vyřízení, nápady na to, co uvařim k obědu a jiný naprosto nespirituální věci.

3. Úspěchy svých kamarádů a vrstevníků vůbec

A přesně takovej ten pocit, že někdo je a vždycky bude chytřejší, šikovnější, úspěšnější a prostě LEPŠÍ než já!  Protože zatimco ať já dělám co dělám, tak vlastně vůbec nevim, co dělám, tak maji ostatní už dávno naběhnuto na Nobelovku. Nebo tak něco.

4. Čokoládu a brambůrky

A pizzu a maso, který vlastně vůbec jíst nechci a taky mléčný výrobky, ze kterých VIM, že je mi špatně. A stejně je kupuju. Stejně je jim. Protože si říkám, že to je přece hlavně pro Davida a fakt tomu věřim a to až do tý úplně poslední chvíle, kdy tu danou věc strkám do pusy.

5. Svojí lenost

A všechny ty okamžiky, kdy chci pracovat a něco dělat a prostě nemůžu, protože moje tělo odmítá spolupracovat. Ale jít si lehnout nebo se prostě jen tak válet, to přece nemůžu! Takže místo toho prokrastinuju a zabiju celej den hovadinama.

Pak taky nedávám ty svoje upomínky, který na mě vyskakujou z telefonu přesně v 16:00 a volaj, že „Karolí, je čas na hejbání!“ a volaj to nadšeně, pančto jsem si je nastavila v nějaký slabý chvilce, kdy jsem už asi po stopadesátý uvěřila tomu, že mě tohle 100% vybudí jít si fakt zaběhat nebo zacvičit. Nevybudí. Tak snad příště…

IMG_20150210_112003

6. Že cesta je cíl

A to, že bez ohledu na to, jak je to pravdivý, tak je to někdy fakt vopruz! Protože občas je fajn mít pocit, že člověk někam dorazil, že pokořil nějakou metu. Ale trochu blbý je, že se tahle meta neustále posouvá! A já mám pak samozřejmě pořád pocit, že nikdy zdaleka nejsem tam, kde bych být chtěla nebo měla! Takže vlastně pořád tak trochu tlačim na pilu a nic mi neni dobrý a totálně při tom zapomínám, jak daleko už vlastně jsem a… No, však to znáte, žejo?:-)

7. Že mě David vlastně pořád tak trochu živí.

A že ať už to navenek vypadá jakkoliv, tak mě sice fakt strašně baví, co dělám a neustále se v tom posouvám a všechno to jde čím dál tím líp… Ale pravdou je, že se z toho všeho ještě úplně neuživim. Resp. v Čechách bych se uživila úplně v pohodě, ale ne tady v Austrálii s kurzem 1:18 a v zemi, kde týdenní nájem (to jakože na 7 dní!!) stojí minimálně $450.

Takže… Nerada to přiznávám a upřímně, celá se u toho trošku třesu, když to píšu, pančto tohle je jeden z mejch největších strašáků… Nebýt plně samostatná a nezávislá (takže jinými slovy neschopná), být někomu tak trochu koulí na noze a ještě ke všemu mít takovou tu nálepku ženský, co se vlastně nemusí o nic starat, protože, „Přítel nebo tatínek to zaplatí!“ … Ale David mě prostě pořád živí.

Jedna moje část se s tím už trochu smířila, ale tu druhou to pořád štve, trápí, je jí to nepříjemný a prostě to pořád dost nedávám.

8. FOMO

Tzv. Fear Of Missing Out, aneb strach z toho, že o něco příjdu nebo že něco prošvihnu. A to mám jak tady v Sydney, kdy chci všude bejt, všechno vidět a všechno zkusit, abych náhodou něco nepropásla, tak hlavně ve vztahu k Čechám. Protože jak jsem daleko a často odkázaná jenom na šmírování Facebookovejch profilů lidí, co mám ráda, tak mám pak pocit, že přicházím o absolutně zásadní události a možná i celý období jejich života, u kterýho hrozně chci bejt a znát všechny ty zákulisní věci a informace… A přitom jsem tady.

Takže pak všem píšu zmatený emaily, brečim, že jsou moje kamarádky těhotný a já se to dozvim třeba až po půl roce, absolutně nechápu souvislosti, když mi někdo něco vypráví po Skypu, protože naposledy jsme se slyšeli před 2 měsícema, takže jsem zas úplně mimo a příjdu si jak úplnej blbec.

9. Že je toho všeho strašně moc

Nápadů, lidí, projektů, úkolů, impulzů zajímavejch myšlenek, směrů a metod a já vůbec netušim, kde mám, kruciš, začít!

Co je hovadina a co stojí fakt za to?

A kde na to na všechno vzít čas?

Což se vrací k předešlýmu bodu a strachu z toho, že nejenom že bych něco mohla prošvihnout, ale že už se to dost možná stalo. Že už jsem to nejspíš prošvihla a že už je prostě na spoustu věcí pozdě.

10. To, že tohle všechno nedávám

No, a to nejlepší na konec.:-)

To, co totiž nedávám úplně nejvíc je právě to vědomí, že tohle všechno nedávám! Protože…

Co jsem to přece za člověka, že místo toho, abych byla na ty svoje úspěšný kamarády hrdá, tak mívám chvíle, kdy bych jim vlastně (tajně samozřejmě) nejradši vyškárabala oči?

Jak do sebe můžu pořád házet tu čokoládu a jíst živočišný výrobky když vim, jak si tim ubližuju?! Jsem vůbec normální? Vždyť z toho budu mít rakovinu nebo já nevim co!

A jak je vůbec možný, že dávno nemám všechny tyhle věci pod kontrolou a nejsem v neustálým zenovým klidu, když to samý ještě navíc učím ostatní?!

 

A tak pořád do kolečka!:-)

Takže až zas budete mít jednou pocit, že život všech okolo je bezvadnej a boží a že vy jste ta jediná na světě, kdo dělá něco špatně… Vzpomeňte si.

Vzpomeňte si, že jste jenom člověk.

Stejně jako já, stejně jako kdokoliv jiný.

Obejměte se, dejte si pusu a vězte, že jste fakt úúúúúplně normální.

<3

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

13 thoughts on “10 věcí, který nedávám… Aneb nejste v tom sama

  1. Jee,Tesoro,tys snad obsvihla můj seznam:D jen stehna bych vyměnila za pneumatiku na břiše a čtyřka je dočasně vypuštěna:-) FOMO mám furt a všimla jsem si,že je nezávislý na tom,kde jsem-at už v Praze v centru dění nebo na konci světa,stejně mám pocit,že mi něco utika..dokonce jsem už hodnekrat uvažovala,že Facebook zrusim,právě kvůli tomu,že je to vlastně tak trochu iluze a chlubici přehlídka(ale sama nejsem jiná a dávám tam fotky pod palmama:D podle mě tvůj nejlepší článek.bacio

    1. Děkuju, Markét! A to je právě vono s tim Facebookem! Já bych ho taky zrušila, ale to bych nesměla mít to FOMO a totální paniku z toho, že pak nebudu vědět, co se kde děje, žejo! :-D

      :*

  2. Moc ti děkuji za upřímný článek a že ses nebála tohle všechno napsat a zveřejnit :-). Moc se mi ulevilo, že v tom nejsem sama …. :-)

    1. Ahoj Lenko!
      Já moc děkuju za podporu a jasně! Nikdo v tom nejsme sami a myslim, že právě proto, abysme to konečně všichni pochopili, tak si to musíme pořád říkat a nebát se být před sebou zranitelný. ;-)

  3. Ahoj Karolí,

    ty mi vidíš do hlavy? ;) Úplně přesně jsi popsala, co se mi čas od času (a někdy často ;( honí hlavou. Krásně napsaný článek!

    1. Ahoj Ivčo!
      Nóóó, vlastně asi trochu vidíme do hlavy všichni všem, pančto jsme v některých věcech právěže všichni úúúúplně stejný!:-)) Díky moc a posílám obejmutí od klokanů!

  4. Ahoj Karolí, :)

    já si myslím, že spoustě duší tenhle článek pomůže :).. Každý terapeut mívá svého terapeuta a svoje zdroje i bytosti pro inspiraci, což je super, protože to všechno pak tvoří takový kruh :).. A je skvělý si to uvědomovat :),

    Chtěla jsem ale napsat, že od dob, co jsem v Barceloně, mám dojem, že FOMO NEmám. :) A teď si možná budete říkat, no to nene, jak to? :) Ale prostě jsem si jednoho dne řekla, že všechno rozhodně nestihnu. Ani tady, ani zároveň v Čechách, a že si budu muset vybrat a důvěřovat svojí volbě, že je to tak nejlepší pro mě :).

    A tak to tak nějak dělám. :) Občas si samozřejmě taky řeknu, týjo, jestli jsem neměla jet támhle a nebo jít do toho muzea a tak… ale asi ne, když jsem to nakonec neudělala?

    A teď doufám, že tohle není trocha alibismu pro to, že jsem si možná dnes místo procházky na pláž měla lehnout k učení na zkoušku. Já jsem si ale vybrala výlet a je to moje zodpovědnost, jestli to v pondělí zvořu ;). (i když pořád ještě doufám, že moje schopnosti a znalosti jsou hlubší a všichni budeme mile překvapeni. A taky že se ještě spoustu věcí zvládnu naučit :) ). Takže jdu na to.

    Pac a pusu z Barcelony, Pet :)

  5. :D :D :D hele, ty jsi fakt vtipná, čtu to v práci a hned první odrážka mě totálně rozsekala smíchy! Ale jako respekt za otevřenost :)! Můj seznam by začínal nikoliv stehnem, ale hlavou :))). Paaa

    1. Dík, bejby! Myslim, že když jsem to psala, tak jsem myslela na to, jak spolu sedíme na kafi a všechno to na tebe bez cenzury chrlim.:-D

  6. Tak tenhle článek mi Karolí mluví z duše a když už občas panikaří i takováhle v mých očích stále pozitivně naladěná bytůstka, tak se vlastně můžu uklidnit…prostě přestanu koukat na svoje špeky,smířím se s tím,že se fakt asi nenaklonuju,abych všechno stihla,a budu si ten život užívat a doufat,že mě brzy nechytne žádný panický záchvat typu „ostatní toho stíhají mnohem víc“ apod. Janča

  7. Super skvelej clanek, Karolinko, uplne jako kdybych ho napsala ja…i s temi stehny a celulitidou ;-)…jeste ze mame lidi jako tebe, kteri nas privedou zpatky na zem z tech oblacku iluzi, ze vsichni jsou davno za vodu a maji se skvele, zatimco my se porad pachtime nekde vzadu a dole…diky moc, jsi skvela :-)

  8. „Nápadů, lidí, projektů, úkolů, impulzů zajímavejch myšlenek, směrů a metod a já vůbec netušim, kde mám, kruciš, začít!Co je hovadina a co stojí fakt za to?A kde na to na všechno vzít čas?“

    Tak to mi snad mluvíš z duše. Tenhle článek jsem měla v záložce už od tý doby, co jsi ho zveřejnila, ale vlastně na něj nebyla tak uplně nálada. Teď sedím v obejváku, rvu se čokoládou a sjíždím už sedmej díl Přátel a najednou omylem kliknu na tohle. Jsem fakt šťastná, že nejsem jediná a že i takovej člověk, kerýho obdivuju to má. Díky!

    1. Šárko, :*** a užívej ty Přátele! Hned bych se šla cpát čokoládou s tebou!:D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield