2+1 siroty v Austrálii

Tak jo, nakonec jsem to teda sesmolila. Ale sepsat tenhle článek nebylo vůbec jednoduchý. Přestože jsem se k němu chystala už hroznou dobu, nakonec mě během jeho tvorby napadaly pořád nový věci a uvědomění… Takže klasika prostě. Myslela jsem si bůh ví jak v tom všem nemám jasno a ukázalo se, že nemám, no.:-D

Respektive teď už mnohem víc. Takže dík.

Dík, že jste mě k tomuhle tak trochu seznamu, kterej je ale vlastně skoro jak záznam z mýho deníku, dokopali tím, že vás to zajímalo.


Proč jsou siroty v Austrálii šťastný:

  • Protože průměrná teplota je 21° v ROCE. Takže mám pocit, že už bych vlastně nemusela psát vůbec nic jinýho.

 

  • Protože nemusíme jezdit k moři. Máme ho 500m za barákem. A i když do něj nakonec třeba zas tak často nechodíme, tak jen ten pohled na něj ve mně vždycky rozleje dokonalej klid.

 

  • Protože tu na vás počká autobusák, když dobíháte, pak vám řekne, že máte pěkný šaty a v při výstupu ještě zamává Josefíně nazpátek.

 

  • Protože dveře tady nemaj zámek. Teda ne ten na západy. Většinou je prostě jenom zabouchnete a jdete. Nějak se tu totiž nekrade. Ani když si během sezóny necháte na pláži batoh s mobilem a penězma. Za 2 hodiny ho najdete tak, jak jste ho tam nechali.

 

  • Protože tu neni Zeman, Babiš, Okamura, ale ani žádnej Fico nebo Orbán, ale normální politická reprezentace, která veskrze stojí úplně stejně za prd jako všude jinde, ale aspoň si s ní můžete bejt jistý, že vás zítra nezavře jenom proto, že jste muslim, novinář nebo prostě člověk, co rád přemejšlí. Možná to zní přehnaně, ale musím říct, že to co se u nás děje v politice, nás rok od roku děsí čím dál tím víc a je to pro nás momentálně fakt jedno z velkých proti návratu do Prahy.

 

  • Protože kolemjdoucí se tu na vás usmívaj, zastaví se, aby vám řekli, jaký máte roztomilý dítě a vůbec máte tak nějak pocit, že lidi jsou fakt milý a sympatický bytosti, od kterejch vám nic nehrozí.

To je svět, ve kterým bych Josefínu fakt chtěla vidět vyrůstat.


  • Protože tu do centra jedete lodí.

 

  • Protože za jednu jedinou cestu busem se tu potkáte s Brazilcem, Japoncem, Korejcem, Italem, Švédkou, Číňanem, Nigerijkou, Jihoafričanem… A příjde vám úplně normální žít v barevným světě plným barevnejch lidí, protože to prostě normální je.

 

  • Protože holce na hlídání můžete říct, že za těch $30 na hodinu vašemu dítěti fakt nebude dávat párky se zmrzlinou a jestli jo, tak jí vyhodíte. To svojí tchyni udělat nemůžete. Ta se vám totiž vrátí.:-D

 

  • Protože se vší láskou ke všem příbuzným…

Nikdo nám tu nekecá do výchovy ani do života.


A tak se tu úplně v klidu můžeme vědomě vyhýbat pochvalám a trestům, “šikulkám” nebo “hodnejm holčičkám,” experimentovat se svobodnou výchovou, která taky nakonec jistě skončí nějakejma ještě netušenejma traumatama, ale whatever. Můžeme si to prostě dělat jak chceme a s nikým se u toho nepřít.

 

  • Protože když vás vaši nejbližší slyší jednou za uherák po Skypu, tak jsou rádi, že vás vidí, že jejich vnouče stále žije a nikoho vlastně nenapadne kvůli něčemu prudit. Teda kromě mýho táty.:-D Moje zkušenost je proto taková, že kvalita vztahů s některýma lidma paradoxně roste úměrně vzdálenosti. Jste si totiž najednou fakt vzácnější.

 

  • Protože nemusíme řešit, s kým budeme na jaký svátky nebo jenom o víkendu, jestli to někoho nebude mrzet a že bysme třeba nejradši ze všeho byli úplně sami.


Proč siroty v Austrálii šťastný nejsou:

  • Protože nejbližší dovolenková (no, ale vlastně jakákoliv jiná) destinace je 8 hodin letu a prostě úplně všechno je odsud neskutečně daleko.

 

  • Protože je furt tak hezky, že je vám prostě blbý o víkendu zůstat doma a propařit 6 hodin v kuse na Playstationu (#realstory. Každej herní nerd mě jistě pochopí).

 

  • Protože Vánoce a pečení cukroví při 40° ve stínu, to je fakt trošku nepraktický.

 

  • Protože v listopadu má prostě padat listí, v květnu maj zase pučet stromy a ne naopak. Kdo to kdy viděl.

 

  • Protože i po skoro 5 letech tu vlastně nikoho neznám a nikdo nezná mě. Což je ještě o trochu víc na pytel, pokud podnikáte. A tak si furt řikám, že v Praze bych s tím svým čarodějkováním mohla dělat díru do (našeho malýho českýho) světa, zatímco tady vlastně malinko hniju. A jasně, že by to tady taky šlo! Jenom to stojí o strašně moc víc času, energie, odvahy, nervů… Přitom v Praze bych měla hlídání, zázemí, vás…

Mohla bych se s váma fakt potkávat, dělat workshopy, kurzy nebo osobní sezení…


bez toho, aniž bych musela furt složitě počítat časový posuny (což stejně vždycky zvořu). A to už vůbec nemluvím o tom, že člověk zkrátka vždycky víc rozumí lidem a mentalitě, ve který vyrostl (a to řikám jako antropoložka).

 

  • Protože tady si nikdy nebudeme moct dovolit koupit vlastní bydlení, pakliže nebudeme chtít prodat obě ledviny. Bydlet v plesnivým mini bytě a platit skoro $1000 týdně, když si tu vlastně ani nemůžeme pověsit obrázek, to nám taky příjde jako blbost.

 

  • Protože ty vztahy který jsem tady teda navázala, jsou většinou prostě takový… Instantní. A když už konečně potkám někoho božího s kým si fakt rozumím (což je většinou taky nějaká Češka nebo minimálně Evropanka), tak zase za chvíli odjede zpátky domů. Kvůli vízům, rodině nebo neutišitelnýmu volání srdce.

 

  • Protože přicházím o všechny ty veliký životní okamžiky všech svejch opravdovejch přátel. Svatby, těhotenství, porody, první krůčky jejich dětí… Vlastně mi dochází, že se asi nebudeme moct s holkama jednou sejít a společně vzpomínat, jak jsme tehdy jely na hory a jak tam Žofka s Josefínou pomalovaly stěny rtěnkou, zatímco se Jeníček strašně poblil… A tohle vědomí ve mě zanechává dost hlubokou, prázdnou díru.

 

  • Protože já mám svoje dětství spojený s babičkama a představa, že Josefína nebude s nikým chodit na houby, na borůvky nebo k zasmrádlýmu rybníku… Že nebude v lese stavět domečky v kořenech stromů, cpát se bábovkou a tajně s babi koukat do desíti na telku…

To mě prostě strašně mrzí a vlastně nevim, jestli jí to vůbec můžeme udělat.


  • Protože vidím svojí mámu, jak vlastně sama nechápe, že se jí tak stejská a Davidovu mámu, co radši ani vůbec nic neřiká, protože by se musela hrozně moc rozbrečet. To mě taky strašně mrzí a vlastně nevim, jestli to můžeme udělat jim.

 

  • Protože někdy je prostě fajn mít někoho, kdo vám trochu pomůže. S dětma, s životem… A my jsme tu furt na všechno sami. Což takhle napsaný zní hrozně fatálně, ale když víte, že ti vaši úplně nejbližší jsou permanetně vzdálený minimálně 7 dní cesty a 20.000 Kč jenom za letenku, tak to občas nepůsobí úplně blahodárně na psychiku. Já teď třeba kolem toho Josefínina prvního roku zažívala docela krizi. Měla jsem to štěstí, že moje máma je magor a tak se sbalila a fakt přijela do týdne od jednoho mýho zoufalýho volání, ale už je zas pryč a mně teď často v hlavě nejede nic jinýho, než že se uvidíme zase až na Vánoce a jestli mi do tý doby nehrábne.

Protože bez ohledu na všechno co jsem psala předtím, se mi prostě strašně stejská.


  • Po mámě a po tom jak si povídá s kočkama i s kytkama a jak mi to po půl hodině leze neskutečně na nervy, ale ona pak řekne, “Nedáme si kafe?” a tak si ho dáme a eště třeba i něco dobrýho, smějeme se a já jsem ráda, že je moje.

 

  • Po tátovi a po tom jeho neutuchajícím nihilismu a apokalyptickejch vizích o konci světa nad už asi desátym ristrettem někde v kavárně, kde stejně nakonec zase sprdne servírku, že to tam maj blbý a pak mě pohladí a řekne, že je rád, že jsem šťastná.

 

  • Po Janě a po tom jak se hihňáme kravinám i když nám už dávno neni 14, ale vlastně pořád trochu jo, protože tam někde uvnitř vždycky budeme ty dvě praštěný cácory, co spolu seděly v poslední lavici a při matice vždycky volaly, “Já to necháááápu.”

 

  • Po holkách a po těch našich sedáncích u vína, který by se teďka spíš proměnily na jednu z epizod Takeshiho hradu, v níž se snažíme těm našim dohromady 4 malejm potomkům zabránit ve smrti nějakym velmi ojedinělým způsobem, kterej můžete vymyslet jedině když je vám 18 měsíců.

 

  • Po babičce a po tom, jak jsme vzpomínaly, jak nás vždycky všechny 3 vnoučata vzala a sama s náma někam jela a tam pak pekla buchty, otvírala okna dokořán, rozpřáhla ruce do stran, zpívala dechovku a my znechuceně obraceli oči vsloup.

 

  • Po Praze a po těch jejích uličkách, zamračeným nebi a odrazech ve Vltavě. Po osmnáctce v Chodkovejch sadech a všech těch filmovejch chvílích, kdy si nasadim sluchátka a prostě jenom jdu, pozoruju lidi, pak si někde dám kafe a chvíli přemejšlim, jestli ve skutečnosti nejsem nějaká postava z románu, protože je to celý tak dokonalý.

 

 

Prostě Čechy jsou doma. A vždycky budou i když mám teď už delší dobu domovy dva. A to je právě ono.

Někdy je to volání srdce nesnesitelný, ale myslím, že jsem v bodě, kdy si uvědomuju, že to tak asi bude vždycky. Ať už budem kdekoliv. A možná že v tomhle je ten klíč. Že člověk tuhle svojí rozpolcenost prostě příjme jako danou. A smíří se s ní.

Samotnou mě překvapuje, jak tenhle výčet nakonec dopadl. Vlastně mi to, když to vidím takhle černý na bílým, pomohlo udělat si trochu víc jasno. A skoro to vypadá, že jsme zralý na návrat do Čech. Teda aspoň já.

Jsem?

Já nevim.

Budu o tom ještě přemýšlet.

P.s. pro všechny, který by mohli mít pocit, že jsme tu fakt nešťastný. Právěže nejsme. Kdybysme byli, už tu dávno nežijeme. Vlastně se tu máme jako prasátka v žitě. Navíc si uvědomuju, jak si některý ty věci v Čechách už hrozně idealizuju. A to je právě ono. Snažila jsem se tu prostě nastínit tu bytostnou rozpolcenost. Takže nebojte, nějaký mosty už jsem v životě spálila a kdyby šlo do tuhýho, spálím další.:-) <3

Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

6 thoughts on “2+1 siroty v Austrálii

  1. Tak jste mě rozbrečela :-). Představila jsem si to všechno, co píšete, sama ve svým životě a docela mě to dostalo. Pořád si pohrávám s myšlenkou něco změnit a vypadnout do světa, ale teď jsem měla na chvíli možnost to vidět i z té druhé stránky. Jak by se mi strašně stýskalo a chyběl by mi ten život plnej přátel a rodiny tady…
    Děkuju vám :-).

    1. Ahoj Veroniko! Jsem ráda, že vás to zasáhlo. Nicméně určitě bych nerada, aby to vyznělo jakože člověk nemá jezdit do zahraničí. To vůbec! Naopak si myslím, že všechny moje cesty a pobyty mimo ČR byly to úplně nejdůležitější a nejlepší, co jsem v životě mohla zažít. Už třeba proto, že se pak právě člověk rád vrací domů a je schopnej docenit věci, který předtím neviděl.;-)

  2. Mno…tak já jsem ta, která neodolala volání svého srdce zpět do ČR! A přesně to vše, co popisujete, tak jsem prostě nechtěla o to přijít. Dneska jsem zpět už par roků. Byl to šok. To neříkám. trvalo to dlouho si zvyknout, opravdu. To je taková facka, jo…od pekaře až po styl života, remcání, že se tu nejezdí na kole…velká špatná – všecko :)) Ale pak jsem si tu opět našla fajn kamarády, novou práci, najednou jsme tu byla zpět doma, v Praze. Jenže teď po těch rokách zpět, už utíkám z Prahy. Celé se to mění a ta situace celkově. Ale už bych nešla znovu. Dneska ne. Nebo jo, ale jen na chvíli, pár měsíců maximum! :) Ale tady jsem doma, jsme Evropanka a tady chci své děti vychovat. I když je to někdy k posrání tady, se vším :)) Držte se! Vím, jaké to je! Ale moje největší škola života byla cizina!!
    Dneska si to vyměnil brácha a žije s rodinou mimo ČR. Naši to také hůř dávají. ALe prostě on si zvolil a přesně, alespon se nehádáme a je klid :)))

    Tak vše dobré, Karolíno!
    Lida*

    1. Ahoj Lído! Jojo, mně je úplně jasný, že si spoustu věcí spojených s Čechama idealizuju. Koneckonců je to 5 let, co jsem odjela a za tu dobu se toho tolik změnilo. Takže je otázka co z toho, co si pamatuju a k čemu bych se chtěla vrátit ještě fakt reálně existuje. Ale jinak přesně, já to svoje cestování a živon venku taky vnímám jako tu největší a nejlepší životní školu.

      Všechno krásný i vám!

  3. Děkuju za tento článek! Žiju s manželem a dcerou v USA a líp bych to nenapsala. Řeším(e) úplně to samé, a díky tomuhle článku jsem si pojmenovala ještě další důvody proč tu (ne)být.
    Je to opravdu hrozně těžký rozhodování. A když má člověk dítě, je to ještě komplikovanější (zvlášť pokud jsou oba rodiče v té zemi cizinci).

    Nás tu zatím drží unikátní pracovní podmínky, které tu manžel má, a já mám zatím možnost plně se věnovat miminu. Ale nedokážu si představit, co bych tu dělala až už bude větší a bude třeba chodit do školy. Pořídit si další? A pak?!?
    S mým uplatněním na zdejším trhu práce je to taky oříšek.

    Ještě mě napadá, jestli bys nenapsala něco o tom, co už jsi naťukla v tomhle článku. Co přesně a proč je tak těžké na tom najít si tu skutečné přátelé nebo práci? Vždyť přesně jak píšeš, lidí, kteří se v tu nenarodili je tu spousta, tak přece musí řešit to samé, ne?
    Já když o tom mluvím s někým z ČR, tak se mi to nedaří úplně popsat, tak třeba ty bys byla úspěšnější. :)

    1. Ahoj Báro! No, tak to jsme na tom fakt podobně. David už tu má taky zajetý podnikání. Jinak co se těch vztahů a jejich trvalosti týče. Myslím, že je to hodně tím, že tu prostě člověk nemá ten kořen, co má doma. Taky jsme ta tzv. první generace, která většinou prostě nemá na to, aby si třeba koupila bydlení a někde se nastálo usídlila. Takže pak se člověk pořád stěhuje, opouští jedno hnízdo za druhým a s ním i ty lidi.
      Sydney a jiný města jsou navíc oproti Praze (a to nemluvím o menších městech v ČR) strašně veliký. U nás když se chci s někým potkat v centru, tak skočím na metro a za půl hodiny někde jsem. Tady se musí skoro všude autem, protože veřejnou dopravou to trvá hodiny a i tak je to vždycky vejlet na celej den.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield