7 důvodů, proč by vaše dítě mělo hrát videohry (a vy taky)

Umělecké zachycení Josefí od Jaryho, kterýho najdete na Instagramu pod @jsemjary


Je fakt málo věcí, na kterých se dneska rodiče různýho vyznání shodnou tak jako na zlomocným vlivu počítačovejch her a smart technologií. O tom, jak strašně moc evil tohle všechno je, už toho bylo řečeno mraky, protože je to asi vlastně jedno z hlavních témat naší doby.

No, a právě proto tu dneska budu tak trošku ďáblovým advokátem. Protože i když by mi taky přišlo romantičtější, kdyby děti radši lezly venku po stromech místo toho, aby po sobě házely granátem v Call of Duty, tak celej tenhle „nebezpečnej gaming“ vidim prostě trošičku jinak.

Předem říkám, že nejsem psycholog ani žádnej jinej odborník. Taky mám zatím jenom jedno batole, takže rozhodně žádnej reprezentativní vzorek. To je ale vlastně úplně fuk.

 


Mojí snahou totiž není nikoho o ničem přesvědčovat, ale zkrátka jenom sdílet svůj pohled na věc.


 

Třeba vás to nějak inspiruje a třeba taky ne. Což je úplně stejně OK.

Chci taky zdůraznit, že se tu budu věnovat jenom gamingu. Věci, jako jsou sociální sítě, multimediální multitasking a jiný věci spojený se smart technologiema, nechávám stranou, protože s těma je to o trochu složitější. Ve spoustě ohledech tam sice zastávám dost podobnej názor, ale už takhle má tenhle text přes 3000 slov, takže… #JeToProVašeDobro.

Já už totiž celou tuhle debatu sleduju docela dlouho. A sama to jakožto rodič a vášnivej gaming nerd docela intenzivně řeším.

Kde je ta hranice? Co je ještě zdravý a co už je vlastně trošku moc?

Je to normální projev batolecí frustrace, když Pepi chytne hysterák kvůli tabletu, a nebo nám po bytě běhá buduocí sociopat? Bude vůbec chtít chodit ven a dělat i jiný věci, než čučet do displaye? A jak vlastně netlačit na pilu a nechat tomu všemu tak nějak volnej průběh bez toho, aniž by se nám to jednou celý totálně vymstilo?

Vlastně chci říct…

 


Samozřejmě že mám taky někdy strach. Ono se toho totiž o gamingu moc pozitivního nedozvíte.


 

Nejen v médiích, na internetu, ale i mezi lidma. A to i mezi těma, co jsou fakt otevřený a třeba jedou ve svobodným rodičovství a tak.

Asi je to pochopitelný. Je to jako se všema novýma technologiema. Za nás zas byla televize, žejo.

Taky jsme si vyslechli, že…

 

Venku je přece tak hezky! Stejně tam dávaj jenom samý kraviny! To když my jsme byli malí, tak jsme byli furt někde v lese!

 

A přitom pak u tý samý bedny trávili našie rodiče celý večery a rodinnej program se odvíjel od toho, kdy co dávali, žejo.

My takhle dneska hlásíme na děti kvůli počítačům a přitom v nich máme sami zapíchnutou hlavu minimálně 50 % veškerýho času. Zbytek trávíme u mobilu. Role model hadr.

 

No jo, to je ale přece něco úplně jinýho, Karolí! Já si na tom počítači nehraju. Já na něm PRACUJU!

 

Hmmm, ale víte vy co?

Za prvé se vsadím, že minimálně třetinu svýho času u kompu děláte cokoliv, jen ne práci a za druhý… To je přece úplně šumák!

Děti vás u toho přístroje vidí, a tak si k němu sedají taky. No, a když už jsou u toho, tak…

 


Je celkem logický, že ve 2, 4 nebo 10 letech nebudou dělat účetnictví, ale budou si prostě obyčejně hrát.


 

Jinými slovy, věnujou se přesně tomu, čemu by se jako děti věnovat „měly“.

A jasný, já celým tímhle elaborátem nechci nijak zpochybňovat, že fakt existujou lidi, pro který je gaming velikej problém. Zároveň si ale myslím, že takový lidi budou vždycky. Ať už jde o hry, nebo o cokoliv jinýho. To, o čem se tu chci dneska bavit, nejsou hráči, který zavalený krabicema od pizzy nevyšli už 3 měsíce z domu, ale normální děti, který se těší, jak si po příchodu ze školy sednou ke GTA nebo k Minecraftu.

Teď asi vim, co chcete namítnout…

 

No ale právě! Dyť ta naše holka už je přesně tenhle asociál, o kterým píšeš! Nechodí ven, nemluví, nic jinýho ji nezajímá!

 

Chápu vaše obavy. Ale!

Schválně si poslechněte rozhovor s tímhle bezva klukem. V rámci unschoolingu nechodil do školy a strávil víceméně celý dětství právě ve hrách. Dneska přednáší matiku na univerzitě. Kde se ji naučil a proč ho fakt chytla?

A) Rodiče ho nutili odříkávat před jídlem násobilku.

B) Furt ho někdo prudil, že z něj nikdy nic nebude.

C) Potřeboval to ke zlepšení ve svý oblíbený hře.

Chvíle napětí…

 

C je správně.


No, takže tím bysme měli takovej kratičkej úvod a teď konečně k věci!

Proč by vaše dítě mělo hrát videohry a vy spolu s ním?

Protože…



1) Pokrok prostě nezastavíš

Celý tohle moje zamyšlení vlastně začalo na jednom rodičovským fóru. Přestože tam jsou všichni liberálové, co se stejně jako já snaží uplatňovat principy svobody, respektu a důvěry, tak jsou tam počítače a hry VELIKÝ téma. Princip neprincip, důvěřovat dítěti, který se hodiny po síti střílí s kamarádama, je prostě výzva!

No, a tak se tam jedna maminka pyšnila tím, že jejich 12letej syn ještě nikdy v životě žádnou počítačovou hru nehrál. Ostatní to obdivovali („Týýýjo, to je teda úžasný!“), ptali se, jak to proboha dělá („A můžu se zeptat, jak jste toho syna uchránili?“), stejskali si, jaká je to škoda, že to u nich nefunguje stejně („No, to náš Jonáš u toho bohužel sedí furt.“)…

A upřímně, mně to celý připadalo totálně na hlavu! Přišlo mi (se vším respektem a pochopením ke zmíněným rodičům), že…

 


Je to vlastně trochu, jako kdybych byla hrdá na to, že jsme doma Josefíně ještě nikdy nesvítili žárovkama, protože máme přece svíčky.


 

Zkrátka svět se pořád nějak vyvíjí a snažit se ten vývoj zastavit, protože mu nerozumím, není podle mě úplně prozíravý.

Moderní technologie s sebou bezpochyby nesou nejrůznější rizika. S velikou pravděpodobností postupně změní to, jak myslíme, jak vypadáme nebo jak funguje náš mozek… Už dneska se třeba mluví o tom, že děti, co maj diagnózu ADHD, nejsou ve skutečnosti nijak nemocný, jenom jsou adaptovaný na rychlejší svět.

Otázka zní: Je to špatně?

Já si to nemyslím. Respektive nemyslím si, že to jde takhle binárně soudit. Všechny tyhle procesy jsou totiž nakonec vždycky v rukou přírody, a ta žádnej koncept dobrý vs. špatný nezná. Věci se v ní prostě vyvíjí tak, jak přichází, a když se náhodou ukáže, že to nefunguje, tak se to buď změní, a nebo holt ten organismus vymře. Ať už tak, nebo onak, bránit tomuhle pohybu vpřed podle mě prostě nedává smysl.


2) Je to vlastně meditace

Já vim, že tohle možná zní fakt úplně ujetě, protože s tímhle slovem máme většinou spojený lidi sedící v lotosovým květu někde na úpatích skal (jako tady mojí kamarádku Verču, která takhle fakt chodí vysedávat v Blue Mountains).

Uznávám, že scénky, ve kterejch masakrujete zombíky na první dobrou, úplně meditačně nepůsoběj. ALE!

Co je vlastně meditace?

 


„Meditací se nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění,“


 

řiká Wikipedie (a ta má samozřejmě vždycky pravdu).

No, a videohry jsou přesně na tohle geniální.

Já osobně teda nevím o ničem, co by mě dovedlo natolik vtáhnout, že kvůli tomu na chvíli fakt totálně zapomenu na realitu.

Jasně, přesně tohle asi většina lidí vnímá jako právě to nebezpečný, ale já si myslím, že do určitý míry to může být naopak velmi léčivý. Videohry jsou totiž prostředí totálního soustředění. Často v nich stačí jediná vteřina a jste prostě GAME OVER. Proto je to taky tak dokonalej způsob odreagování.

 


Nemáte tu zkrátka prostor myslet na cokoliv jinýho než na to slavný „tady a teď“.


 

A pokud to nepřeženete, odejdete neskutečně odpočatý a s pročištěnou hlavou.

Což mě přivádí k další věci, a tou je, že…



3) Očistíte duši

Videohry jsou naprosto skvělej a hlavně efektivní ventil. Můžete si v nich totiž bezpečně vybít všechny svoje nastřádaný emoce.

To slovo BEZPEČNĚ je tu fakt důležitý.

Je mi totiž jasný, co si asi myslíte.

 

Že, no právě! Vždyť většina těch her je tak násilnejch! To není normální, tohle přece! To mám jako nechat svoje dítě střílet do lidí a dělat, že je to OK?

 

A já říkám, že jo!

Já vim, že v 90. letech se hrozně mluvilo o tom, jak je gaming nebezpečnej, podporuje agresivitu a tak… Ale dneska už je dávno doložený, že to není pravda. Překvapivě je to přesně naopak.

 


Hry obecně jsou totiž skvělý v tom, že vám přinášejí reálnej prožitek, zatímco všichi vědí, že je to celý vlastně jenom jako.


 

Můžete si v nich proto vyzkoušet nejrůznější role a zažít věci, který v tom opravdickým životě z nějakýho důvodu realizovat nejdou.

Díky tomuhle všemu je hra bezpečný a neskutečně efektivní prostředí pro ventilaci právě těch emocí, který se v nás přirozeně střádají a který nemáme běžně kde pustit, protože…

Zkuste si jen tak z plnýho hrdla zařvat cestou z práce v metru, že je váš šéf debil, žejo. Ve videohře přesně tohle udělat můžete, a proto skrze ní tyhle emoce tlumíte.

Ona vám je prostě pomůže dostat ven a žádný řvaní v metru pak už není potřeba.

Pro mě jako pro cholerika je tohle třeba úplně zásadní věc. Jedna výživná gaming session, při který si můžu zanadávat a něco zdemolovat, je pro mě jak 3 sezení u terapeuta.



4) Budete chytřejší

No, dobře, „chytřejší“ asi úplně neeee, ale rozhodně budete mít díky gamingu schopnosti a znalosti, který byste jinak neměli. Tak třeba…

  • lepší motoriku (viděli jste někdy, co ty děcka dovedou?
  • lepší znalost cizích jazyků, a hlavně možnost je reálně používat (moje máma třeba mluví anglicky jenom díky videohrám)
  • posílenej optimismus (na to jsou fakt studie. O jedný se mluví tady, najdete tam i transkript ve slovenštině)
  • hlubší spolupráce a networking (zejména u online her)
  • konstantní učení všeho druhu (viz i bod č. 6)

Víte, jak se všude furt mluví o tom, že pouhým sezením ve školní lavici za přednášení jedný mluvící hlavy toho ve vás moc nezůstane?

No, tak…

 


Gaming je v tomhle učební pomůcka na steroidech.


Předává vám totiž informace skrze opravdický prožitky, a ty ve vás pak doopravdy zůstávaj.

Já jsem se třeba díky Tomb Raideru naučila o starověkejch civilizacích víc než za celejch 17 let vzdělávání v institucích.



5) Budete v kyber cajku

Další výhodou zejména online videoher je překvapivě i větší bezpečí v kyber prostoru.

Zní to trochu divně, co? Vždyť možná i právě proto se o svoje dítě bojíte. Tráví moc času na internetu a může být obětí nějakejch šílenců s falešnejma profilama.

Zajímavý je, že se ukazuje přesnej opak.

 


Mnohem ohroženější skupinou jsou v tomhle případě děti, co s moderníma technologiema nepracujou…


 

a tím pádem jim chybí i základní kyber gramotnost.

Nedokážou pak tak snadno odhalit manipulaci, hoaxy a jiný taktiky, který mají děti, co jsou na síti jako ryby ve vodě, dost dobře přečtený.

Hustý, co?

Víc o tom třeba v tomhle rozhovoru, kdyby vás to zajímalo.

Mě na tom vlastně nejvíc fascinuje ten pořád se opakující princip (ne)důvěry.

 


Prostě věřte svým dětem, lidi! :-)


 

Věřte jim, že vědí, co dělaj, a že se přirozeně učí, co zrovna potřebujou.

Jasný, občas chtějí pomoct, podržet, nasměrovat… Od toho tu podle mě jako rodiče jsme. Dejme jim ale důvěru v tom, že vědí, co je pro ně správný.



6) Třeba jednou zachrání svět

Kdo ví, kde budeme za 10 let a jaký dovednosti budou potřeba k tomu, aby se člověk uživil?

Teď vám možná přijde, že se vaše dítě celý dny jen fláká místo toho, aby dělalo „něco pořádnýho.“ Ale to si zřejmě myslela i většina rodičů slavnejch YouTuberů, díky jejichž výdělkům můžou jít dneska do důchodu v padesáti.

 


Zkrátka nikdo teďka neví, jak se budou za pár let vydělávat peníze.


 

Jestli teda vůbec ještě nějaký budou, žeano. Co se ale ví skoro určitě, je to, že obživa bude mít co dočinění právě s moderníma technologiema, internetem, kyber prostorem a tak. A i kdyby zrovna váš potomek neuplatnil ty svoje gamingový skilly nějak pracovně, vzpomeňte si na Kennyho. Ten jednou v South Parku zachránil svět před ufonama, protože byl totální borec v arkádovejch hrách. A pak hned umřel samozřejmě.

Pokud vám Kenny nepřijde jako dostatečně důvěryhodnej příklad, na jehož základě byste se měli přestat bát o budoucnost svejch dětí, tak OK, půjdem na to vědecky.

University of Rochester už třeba v roce 2010 změřila, že gameři se dokážou rozhodovat zhruba 25× rychlejc než lidi, co počítačový hry nehrajou. Zároveň jsou v tom rozhodování pořád stejně přesný a (ne)omylný. Jinými slovy to jsou lidi ideálně vybavený do stresujících situací, kde je milion podnětů, který je potřeba řešit najednou. Takže ideální kosmonauti, válečný chirurgové, rodiče na rodičovský…

V Glasgow zase přišli na to, že hry jako Minecraft, Portal, Tomb Raider a tak vlastně můžou přispívat k univerzitímu úspěchu. Zvyšujou totiž studentům komunikační dovednosti, vynalézavost, přizpůsobivost a dokonce… Pozooooor, KRITICKÝ MYŠLENÍ! Upřímně, co víc si k záchraně tohohle světa přát?

Podobnejch studií je spousta, akorát už mě to pak nebavilo googlit.



7) Dojdete duchovního probuzení

Třeba jako já, hehehe.

Néééé, hele, nebudu tu dělat osvícenou, protože to rozhodně nejsem a vlastně asi ani nechci bejt, ale jednu velikou spirituální lekci mě gaming fakt naučil.

A sice že…

 


Život je jenom jako. Každej jsme vlastně jenom takovej avatar, co chodí světem a snaží se neumřít.


 

A mně osobně vlastně přijdou hry a realita jako dokonalá analogie jeden druhýho.

V obou světech jsme nějak ztělesněný, v obou světech žijeme nějakej příběh, sbíráme skilly a EXP, v obou světech se snažíme dostat do „cíle“ (ať už je to cokoliv) a děsně se celou dobu bojíme, že to možná nedáme.

Mě třeba na hrách fascinuje to, o čem jsem psala už v bodě 3 – jak moc opravdově se v nich člověk cítí.

Já přece VIM, že sedím v obýváku a že když mě teď ten boss zmasakruje, tak se VŮBEC NIC NESTANE. Prostě ten level holt pojedu znovu… A stejně kulim oči, srdce mi buší jak na poplach a zuby zatínám tak, že mě z toho pak bolí celá pusa.

Já jsem prostě tam.

Moje tělo i mozek tak reagujou a vůbec nevidí, že je to jen jako.

A tak nějak si představuju, že je to i se životem.

Že i v něm vlastně hraju za nějakou postavičku a jsem do toho šíleně zažraná.

 


Mám pocit, že o něco neustále strašně moc jde a že když to nedám, tak přijde GAME OVER… A přitom je to všechno jedno.


 

Teda aspoň pro toho, kdo to za mě zrovna hraje. Pro tu moji duši tam někde nahoře, kterou vlastně BAVÍ vystavovat mě všem těm životním nástrahám a levelům. Kvůli tomu celou tuhle hru koneckonců hraje. Stejně jako já svůj oblíbenej Tomb Raider.

Jedinej rozdíl je v tom, že zatímco pro mě jako pro hráče je celkem jednoduchý si uvědomit, že ve skutečnosti mi zrovna žádnej robot hlavu nedrtí, protože sedím doma na gauči, tak z tý pozice avatara tenhle odstup zkrátka nemám.

 


Nějak jsem prostě zapomněla, že je to celý jen hra a přijde mi, že se to fakt děje.


 

Někomu to může přijít krutý. Proč by tu naši moudrou duši, to naše vyšší já jako bavilo působit nám utrpení? Tahat nás rozvodama, nemocema, smrtí našich blízkých… Přesně tuhle otázku jednou někdo položil tý mojí oblíbený Teal a její odpověď ve mně zanechala hlubokou stopu.

Ze stejnýho důvodu, jako ten gaming baví nás. Kvůli tomu vzrušení a prožitku, kterej bysme jinak neměli.

 


Tohle je něco, na co se pokouším vzpomenout si vždycky, když se mnou něco zmítá.


 

Když si přijdu bezmocná, vystrašená a když nic nedává smysl. Snažím se uvědomit si, že se to vlastně neděje mně, ale „jen“ tý postavičce, za kterou jsem se rozhodla hrát.

A jasný, bylo by super, když bysme spolu tenhle level daly hned napoprvé. Ale pokud ne, tak se vlastně vůbec nic neděje. Kdyby totiž došlo na nejhorší a já byla GAME OVER, ocitnu se zpátky na svým vesmírným gauči a pojedu to holt celý znovu.


Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

One thought on “7 důvodů, proč by vaše dítě mělo hrát videohry (a vy taky)

  1. Ahoj,
    zajímavý článek a konečně někdo napsat veřejně to, co si myslím. Na jednu stranu vidím ve svém okolí spoustu rodičů, kteří chrání své děti od moderní techniky, na druhou stranu na své děti kladou vyšší a náročnější požadavky. A řekla bych, že se na to zase hodí to krásné – všeho s mírou a nezapomenout používat selský rozum.
    Líbí se mi dřevěné hračky, Babu si s nimi ráda hraje. Na druhou stranu umí na svůj věk slušně zapařit nějakou tu hru na mobilu. A zná kdejakou pohádku, na kterou se s ní ráda podívám. No a co? Nemám pocit, že by ji to nějak ubližovalo, spíš naopak. Často mi vypráví , jak si ve školce hrají na hrdiny z pohádek, jak vymýšlí druhý(třetí,čtvrtý,….) díl a kolikrát je to fakt sranda :) Nebo pak hodiny kreslí …mám pocit, že vše se krásně doplňuje :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield