Co se na Instagram nevejde


Hodně jsem teď přemejšlela.

Teda aspoň tolik, kolik tak matka po 2,5 letech na mateřský může, heh.

Přemejšlim o Facebooku (kterej jsem před pár týdny definitivně opustila), Instagramu, prostě o sociálních sítích vůbec. A taky o psaní.

O myšlenkách, článcích a příspěvcích, který maj víc než 300 slov a životnost delší než octomilka. O dopisech vám i sobě, který jsem přestala psát, protože jsem nějak měla pocit, že už je stejně nikdo nečte. Ani vy jakožto běžný smrtelníci, co maj nejspíš už tak totální information overload, ani já jakožto zoufalá manželka s pár hodinama hlídání tejdně.

Prostě neni čas, žejo!

A tak jsem teďka dlouho existovala vlastně jenom na Instagramu a na jeho storíčkách. Je to rychlý, člověk nad tim nemusí moc přemejšlet, prostě cvakne svoje nevyčerpatelně roztomilý dítě a je to.

Ale vlastně mi došlo, že se mi stejská.


Stejská se mi po hloubce, po příbězích, po obsahu, o jehož “relevanci” nerozhoduje nějakej robot.


A vůbec, to s tim nedostatkem času přece taky neni pravda!

Sama mám několik lidí, který mě bavěj a od kterejch si tudíž ráda čtu i dloooouhý texty, protože mě prostě zajímá jak žijou, myslej a co jsou vlastně za bytosti… Což jsou dimenze, kam vás 2200 znaků zkrátka nepustí.

No, a proto taky tohle celý píšu, #žeano.

Trochu nafoukaně a trochu s nadějí si totiž řikám, že bych třeba mohla takovejhle člověk bejt i já pro vás?



A hele, mě Instagram pořád moc baví. V mnohým je to vážně super nástroj, jenom najednou cejtim, že to prostě nějak nestačí. Nehledě na to, že je fakt úplně absurdní, kolik obsahu, kterej odebíráte, se vám reálně zobrazí.

Téměř žádnej.


Na úplným začátku každej viděl 100% příspěvků od lidí, který sledoval. Dneska je to v řádu  jednotlivejch procent.


Tvůrce to tak vlastně neustále nutí do reklamy, i když zrovna ani nic neprodávaj a k fanouškům se zas nedostane to, o čem už jednou řekli, že to vidět chtěji, když někomu dali “follow.”

A to je prostě úplně na hlavu!

Nebo spíš na hovno.

No, takže jsem si řekla, že…


Zase jednou zkusim rozhejbat starý dobrý maily. Pravidelný dopisy, co vám dorazej do inboxu.


Nakonec mi to totiž příjde jako naprostej win-win.

K vám se dostane 100% toho, co zrovna vzniklo pod mejma rukama a já zas můžu psát tyhle ukecaný romány s vědomím, že si o tom, jestli si je přečtete nebo ne, rozhodnete sami.

Když vás to bude štvát, prostě je vyhodíte, kliknete na „unsubscribe“ nebo je rituálně spálíte klidně i spolu s počítačem.

Takhle srandovně jednoduchý to celý je.


Chcete-li dostávat moje milostný dopisy a mít jistotu, že vám neunikne nic zásadního z mojí výrobny, pak mi hoďte svůj mail SEM.


A nebo hned tady dole na stránce do toho oranžovýho okýnka.

Pokud už jste tak udělali, tak si dejte můj mail, karolina@karolinadobrovska.com do kontaktů, ať vám neskončim ve spamu.

A pak…

Pak už je to všechno cajk.

Pusu od klokanů.

Takovou tu italskou.

Na tvář.

Ne žádnou voplzlou.

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield