Hlavně v klidu! Aneb jak přestat tlačit na pilu

img_20160424_175330

Tenhle měsíc to bude přesně rok, co jsme na sebe s Davidem s dojetím nad tím, jaký už jsme to teda asi veliký a dospělý lidi nebo co, významně mrkli a řekli si že jo, chceme potomka.

O 6 měsíců pozdějc jsem pak každý ráno čůrala do kelímku a se zavřenejma očima 30 vteřin napjatě čekala, jestli už se konečně objeví blikající smajlík na tom super vychytaným ovulačním testu, co jsem si ho SAMOZŘEJMĚ kupovala JENOM proto, abych měla přehled o svým cyklu a žádná hnízdící obsese s tím neměla nic společnýho. Jedla jsem vitamíny, sledovala křivku svojí bazální teploty a s každým novým krvácením tajně brečela ve sprše.


Nikdy bych si nemyslela, že do takovýhle fáze někdy dojdu. Vlastně mi to vždycky přišlo trochu na hlavu. Jančit kolem toho, že nemůžu otěhotnět, když přece každý malý dítě ví, že je potřeba „hlavně být v klidu!“


No, a netrvalo to ani 3 měsíce a už jsem v tom jela taky!

To už totiž tak bejvá, když člověk něco hrozně moc chce… a ono to nejde.

I já to svoje miminko fakt strašně moc chtěla a všechny tyhle s každým novým měsícem opakující se neúspěchy mi najednou přišly jako jeden velikej podvod.


Myslela jsem totiž, že to bude celý nějaký jednodušší! Myslela jsem, že to půjde hned.


Nevim, asi taky proto, že minimálně do takovejch 25 jsem měla pocit, že těhotenství je jako virus. S někým si někde podáš ruku a je vymalováno! Proto taky všechny ty prášky, žejo. A my se teď fakt vědomě snažili, já do všeho míchala maca prášek (ten je totiž dobrej na potenci, kdybyste to náhodou nevěděli) a ono nic!

img_20160810_105144-copy

Přišlo mi to strašně nefér.

Byla jsem smutná.

A s každou novou těhotnou kamarádkou taky čím dál tím víc naštvaná a vyděšená.

Co když se mnou něco je?

Co když jsem nemocná a nepůjde to léčit?

Co když prostě děti mít nemůžu?

A co když třeba tou mámou ani nikdy být nemám (Néééé, já strašně chci!)?

Zkrátka klasická schíza, o který racionálně víte, že je naprosto zbytečná a často i neopodstatněná, nicméně to jí nebrání v tom, aby vám v noci nedala spát.

Vy už jste si to totiž celý nějak naplánovali. Nějak jste si to všechno vysnili. První dítě bude do 30 a bude to teďka! Makáte na tom a jenom se zaťatejma pěstma slyšíte, jak se vám pán bůh hlasitě směje.


“Karolí, prosimtě, KLID! Moc tlačíš na pilu! Myslíš, že k tobě to miminko bude chtít, když jsi takhle ve stresu?!”


Slyšela jsem od mámy, od holek a vlastně úplně od každýho, komu jsem se v naději o pochopení nějak svěřila…


A znáte to, žejo? Tyhle rady, co jsou sice moudrý, ale v danou chvíli úplně nejvíc na pěst?


Protože najednou nejenom, že jste mimo, protože prostě řěšíte nějakej problém, ale ještě začnete být ve stresu z toho, že jste ve stresu a to se přece nesmí!

A jasně, že maji ty lidi pravdu a myslí to dobře! Jenomže to poslední, co chce člověk slyšet (a havně co může reálně udělat), když něco intenzivně prožívá, je s tím prožíváním jen tak přestat. Žádnej ON/OFF čudlík na okamžitý vypínání a zapínání emocí totiž ještě nikdo nevymyslel. Takže co teda s tím?

Nic.


Ono totiž přestat jen tak tlačit na pilu, ať už je to kvůli čemukoliv, jednoduše nejde. Stejně jako nejde najednou přestat něco hrozně chtít.


Schválně, kolikrát jste na něco přestali myslet nebo něco přestali cítit jenom proto, že jste věděli, že “byste neměli”? Asi nikdy, žejo? Možná spíš naopak! Snažit se nemyslet na růžový slony totiž přirozeně znamená mít jich plnou hlavu.


A tak jediný, co pomáhá, je obyčejný, “No a co?!”


Moment, v němž si uvědomíte, že jste holt jenom člověk, kterej prostě někdy jančí a panikaří, no. Člověk, kterej touží a plánuje, pak se bojí a stresuje a neví jak z toho ven.

A je to v pohodě.

Má to tak každej.


Na pilu totiž nikdy nepřestanete tlačit tím, že si to jen tak řeknete. Uvolníte ji jedině tehdy, když vám dojde, že tlačit a hrotit je někdy úplně normální.


img_20140909_123506

Není to špatně. Je to přirozený.

A věřte, že to bude právě ve chvíli, kdy už právě díky tomu tlaku nebudete jednou moct a tak si konečně kecnete na zadek a najednou vám bude všechno jedno. Povolíte v zenovým okamžiku vlastního vyčerpání, v němž do sebe věci konečně zapadnou tak nějak samy o sobě.


Až zas proto jednou budete pod stresem, tak se hlavně nesnažte být v klidu. Nepůjde vám to.


Radši si najděte někoho, kdo vám rozumí. Někoho, kdo vám nebude radit jak z toho ven, ale kdo vás chytne za ruku a řekne, “Já tě chápu. Musí to být těžký.”

Někoho, kdo ví, že některý věci je nejdřív potřeba příjmout a prožít k tomu, abychom se mohli hnout z místa. A to chce holt čas.


Hrotit, vztekat se a nervovat totiž není špatně. Naopak. Často je to znamení, že jste na tý správný cestě ke klidu.


P.s. Happy end k tý mojí historce: Nakonec jsem otěhotněla po 7 měsících díky jednomu planýmu poplachu. Byla jsem přesvědčená, že jsem těhotná (a nebyla jsem) a jenom díky tomu, jsem se konečně po dlouhý době zase uvolnila, což byla přesně ta chvíle, kdy k nám Josefína přišla. Takže jo, být v klidu vážně pomáhá! Nicméně za našim početím rozhodně nestálo moje rozhodnutí ve stresu nebýt nebo dítě nechtít, ale vlastně takovej placebo pocit, že už se zadařilo.

<3

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

8 thoughts on “Hlavně v klidu! Aneb jak přestat tlačit na pilu

  1. Jo, netlačit na pilu a nebo taky netlač řeku, teče sama … to znám a moc dobře ten stres každý měsíc se opakující. Mohla, možná měla?, bych být v klidu, 2 děti už mám, vím, jaké to. Vím, jaké je mít holku (velkou, dospělou) a vím, jaké to je mít kluka (malého, první stupeň základní školy), tak co jančím, vztekám se, brečím a propadám depresi? Proč křičím, dupu a jsem pak ještě víc zničená z vědomí prožitého stresu? Protože jsem něco chtěla, dlouho chtěla, ono to nešlo, pak z ničeho nic přišlo a jak rychle přišlo, tak ještě rychleji odešlo … jenže já už mezitím úplně všechno stihla zažít – jaký by měl být kočárek, jak přestěhujeme patro, jak v práci stihnu dodělat tohle, ale tamto už ne … huráááá! … Tak žádné hurá, tamto taky budu muset udělat já … a roky mi plynou. Vypadalo to, že vozit budu v květnu. Paráda, to byl můj sen. Jaro v plném proudu, nekonečné procházky, teplo, dečky, co jsem nemohla mít na kočárku u syna (nepodléhající módě, stále krásné a čekající), já šťastná. Ne, tak květen ne. Co stihnout červen? Ne, dobře, ten taky ne, co červenec??? Hmmm … obávám se, že ten taky ne … srpen … pak konec léta, září, začátek nového školního roku a s ním i končí vidina, že prvňáčka povedu max. v padesáti. Jo, já vím, divná představa a zvlášť pro vás mladé maminky, ale co nadělám, když to cítím úplně stejně jako vy, nezávisle na věku? Jo, vím, co je schíza … ale zatím necítím, že by nastal čas to vzdát. Teď jsme si s manželem koupili a začali užívat vitamíny :-)

    1. Ahoj Zuzko! Přesně tak. Ono je úplně jedno, kolik je člověku let, jak moc je malej nebo velikej, zkušenej nebo vzdělanej, modrej nebo zelenej… Všichni to máme stejně. Takže v klidu, že nejsi v klidu!:-D A moc držím palce!

  2. To je mile! :-)
    Vidite, aspon jste mela partnera. Ja krome toho, jak mi pribyvaji roky, tak mi pribyvaji i kamaradky s vlastnimi partnery a rodinou – zasnuby, svatba, jedno dite, druhe dite… coz je pro 35+ letou „tetu“, me, uz dost vysilujici a znicujici, sledovat to, byt jim to preju. Tak ani nevim, jestli jsou pro me nakonec clanky, jak se nekomu zadarilo, motivujici nebo demotivujici… ono je taky rozdil si neco marne prat pouhych „par“ mesicu jako to bylo u vas anebo peknych par osamelych let, ktere prozivam ja… a ne, ze bych se nesnazila… hledat, nehledat, premyslet, nepremyslet, tlacit na pilu, netlacit na pilu… to vsechno uz tady bylo.
    Jenze – co kdyz to tak ma byt? A kde najit tu silu prijmout, ze treba zrovna mne to neni „shora“ dano, toho partnera a deti mit? :-(
    P.

    1. Naprosto vám rozumím s tím, že vlastně nevíte, jestli jsou pro vás podobný věci motivující nebo spíš naopak. Člověk si v tom hledání příjde někdy hrozně sám a každej příběh s dobrým koncem je pak tak trochu na pěst. Sama to moc dobře znám. A co se toho smíření týče, někdy si k tomu člověk přirozeně dojde sám, protože už prostě dál nemůže a někdy (no, podle mě vlastně vždycky :-) pomáhá terapie. Když byste chtěla, ozvěte se. Přijetí je pro mě teď hodně veliký téma, tak moc ráda pomůžu.

    2. A když ještě pořád nevíte, jestli to tak má být, proč byste něco přijímala? Proč v sobě hledat sílu přijmout něco, co není jisté? Až to bude jisté, přijmete to, protože nic jiného ani nejde. Ale dokud tu jistotu necíte, proč se do ní nutit? Co je kdy jisté? Nechci radit, jen sama za sebe říkám, poněvadž sama k tomu momentálně docházím, že nejlepší je, nechat to plynout … co má být, to bude. A možná ani nemusím vědět proč. Znát odpovědi na všechny mé otázky. Na co? Pro samé myšlenky na další dítě, na to, jak to nejde a jak by to bylo krásné, kdyby se to povedlo … jsem si uvědomila, že nevnímám to, co kolem mě je. Myšlenky na budoucnost a přemýšlení o tom, jestli to takhle má být, mi braly pozornost od přítomného okamžiku. Kdyby pro nic jiného, tak pro to „objevení“ těch, co mám, to stálo za to. Koukám na ně, poslouchám je … a zjišťuji, že i když se na ně někdy za něco zlobím, je to jiné, než jak jsem je viděla a vnímala dřív. Vím, že si je uvědomuji, vím, že tohle je to, co žiji, a že je na mě, jak to budu žít. Proč místo vysílené a zničené, byť přející, tety 35+, nebýt šťastná a přítomná teta 35+? Třeba jen zatím a nebo možná napořád, ale kdo to ví a proč to vědět a smiřovat se s tím? Je těžké odpoutat se od představ a snů, ale třeba to není až tak úplně nutné, třeba jen stačí nechat je být, neupínat se na ně, nepřemýšlet o nich … ať si jsou, je dobré o nich vědět, ale zároveň ať je i ta skutečnost a ať je dobrá. Můžete být cokoli chcete …

    3. No vidíš, Zuzko! Pro mě je třeba přesně tohle „nechat to plynout“ právě to přijetí. Příjde mi totiž, že často přijetí vnímáme jako souhlas. Jakože si máme říct, ok, souhlasím s tím, že budu nadosmrti sama nebo bezdětná… Tak to ale není. Je to přesně jak píšeš. Příjetí neznamená souhlasit s něčím, co se mi nelíbí, ale prostě akceptování toho, že momentálně jsou věci tak, jak jsou. V tom je strašná úleva, protože tim si neřikám, „OK, jsem v pohodě s tím, že nikdy nebudu mít to, po čem toužím,“ ale „OK, teď je to takhle. A asi to tak má být, protože jinak by to bylo jinak. Takže co by mi teď pomohlo, abych měla pocit, že to, kde jsem teď, je v tuhle chvíli vlastně v pořádku?“ <3

  3. Ahoj, myslim, ze umeni netlacit na pilu jsem zvladla. Otehotnela jsem i v takovem tom obdobi, kdy se me vsichni ptali, a to i relativne vzdaleni lide, jestli neplanujem mimco. A ja si v duchu rikala, co jim je do toho…ze jsou neohleduplni…ptat se.
    Ale ve tretim mesici jsem o miminko prisli, bylo to zamlkle tehotenstvi. Asi nejhorsi Vanoce ever.
    A ted stojim zase na zacatku…netlacit na pilu!

    1. Lucko, zlato, to mě strašně mrzí! To si vůbec nedovedu představit, co to musí být! Tak na sebe hlavně buď hodná, jo? Posílám přes oceán obří obejmutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield