Jak nebýt na všechno sama, aneb zlatý časy sběraček bobulí

IMG_20151117_182108


Znáte to…

  • Děti
  • Práce
  • Mužskej
  • Podnikání
  • Uklízení
  • Vaření
  • Skládání triček do úhlednejch komínků
  • Starost o všechny příbuzný až do pátýho kolene
  • Světovej mír

A do toho teda, pokud pánbu dá, ještě třeba i nějakej ten koníček nebo, nedej bože, trochu času na sebe…


Jak tohle, kruci, vtěsnat do života jednoho člověka?


Taky se ptáte? A taky nevíte?

Taky máte stavy, kdy nechápete, jak tohle všechno může někdo zvládat bez toho, aniž by eventuelně dopadnul takhle?


A co když bych vám řekla, že žádná z nás na to všechno nikdy neměla být sama?


Co když všechny tyhle povinnosti nikdy neměly ležet na bedrech jednoho jedinýho člověka?

Tak nějak mi to došlo, jak jsem na svým včerejším workshopu poslouchala příběhy všech těch krásnejch ženskejch různýho věku a osudu a přestože byl každej jinej, všechny se vlastně točily kolem jednoho kolektivního tématu.  

“Jsem na to sama.” A pak taky, “Musím to zvládnout sama.”

Je zajímavým jak se některý věci a přesvědčení strašně rychle vžijou, stanou se normou a dokonce nečím, co považujeme za přirozený, přestože jsou to ve skutečnosti totální hovadiny!


housewives


Pravdou totiž je, že to všechno samy nikdy zvládnout nemůžeme a dobře to víme. Přesto ale máme pocit viny, protože si myslíme, že “bysme měly”.


Správná ženská totiž přece všechno udělat a zařídit.


Má dojet večer z práce nabitá energií  (poté co vstávala ve 4:30 aby stihla zaběhnout svých pravidelných 10km, stretching, sprchu, make-up, přípravu snídaně a výpravu dětí do školy).

Má s elegancí sobě vlastní za neskrývaného štěstí obdařit svojí rodinu sofistikovanou a perfektně nutričně vyváženou večeří (bio samozřejmě).

Má láskyplně vykoupat, učesat a za předčítání pohádek uložit děti, aby se posléze uchýlila k mytí nádobí, žehlení, přípravě pracovní prezentace a těch nejkrásněších svačin na druhý den.

No, a konečně se má samozřejmě oddat vášnivému a plně procítěténu splynutí těl se svým mužem, pro kterého je a vždycky bude neodolatelnou bohyní.

A jasně, takhle se asi smějete a řikáte si, že to je úplná blbost, ale schválně! Zkuste si uvědomit, kolikrát za den na sebe přesně takovejhle tlak vážně kladete?

Je to na hlavu, co?

Co když totiž v týhle zkoušce stát se super ženou nejde obstát nejen proto, že den má prostě jenom 24 hodin, ale třeba taky proto, že celej náš současnej model společnosti stojící na nukleární rodině (a to už vůbec nemluvim o svobodnejch matkách!), co největší nezávislosti a individualitě je vlastně úplná a zcela nepřirozená hovadina?


Člověk je, kurňa, společenský zvíře!


A taky když se ohlídneme do historie, tak zjistíme, že lidi naprostou většinu času žili v tlupách a kmenech. V komunitách a nebo aspoň rozšířených rodinách, kde nikdy nikdo nebyl na nic sám, protože by to pro něj znamenalo jasnej ortel smrti.

Společně se chodilo na bobule, pracovalo, slavilo, rodilo i pohřbívalo, společně se vychovávaly děti… Společně se prožívalo, společně se žilo. A bez toho, aniž bych tu chtěla nějak romantizovat lovce a sběrače (nebo soužití s rodičema :-), tak to vypadá, že minimálně evolučně jima ještě pořád jsme.

Takže co je vlastně “přirozený”??

My se dneska díváme na nukleární rodinu jako na “tradiční”, ale ona v tom současným pojetí, kdy bydlíme desítky kilometrů (a někdy i tisíce, žeano, Karolí :-) daleko od svých blízkých, vůbec tradiční neni.

Bez ohledu na to, kolik úžasností nám moderní život přinesl, jsme si vlastně postupně vytvořili svět, ve kterým nejenom že si příjdeme na všechno sami (protože často to tak vážně je), ale eště nám to příjde normální!


1352562720450_1717891


A já teď tohle celý píšu vlastně jenom proto, abych vám řekla, že neni!


Všechno to, co se dneska snažíme zvládnout a nést na svých bedrech, nikdy neměl být úkol pro jednu jedinou osobu.


Na život jsme zkrátka nikdy neměly být samy!

Dejte si proto, prosim, ten dar podpory a prosby o pomoc!

Najděte si nějakou komunitu spřízněnejch duší a nebo si jí sama vytvořte! Potkávejte se s ostatníma ženskýma, sdílejte společnej prostor (což je jedna z věcí, která pro mě osobně byla letos tou největší lekcí a opravdickým požehnáním zároveň), podporujte se a dovolte si některý svoje povinnosti delegovat dál!

Pořiďte si hospodyni, někoho, kdo vám pomůže s daněma a jinejma nudnejma věcma, který stejně pořád odkládáte. Zavolejte tchýni, jestli by vám nemohla něco dobrýho uvařit… Dohodněte se s kamarádkama, že si budete občas vzájemně hlídat děti. A pozóóór, to nejdůležitější ze všeho…


VYKAŠLETE SE NA POCITY VINY! Protože člověk prostě nikdy neměl být na všechno sám!


Obrázky jsem tentokrát hanebně vygooglila tady, tady a tady!:-)

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

4 thoughts on “Jak nebýt na všechno sama, aneb zlatý časy sběraček bobulí

  1. Dnešní doba je prostě hrozně osamocená, skoro jako by prosba o pomoc byla to nejděsivější vůbec. Já teda dost předpokládám, že se starostmi o děti a o domácnost mi pomůže hlavně manžel. Z představy, co bych jinak musela stíhat, mi jde mráz po zádech.
    To video v odkazu mě rozesmálo až k slzám :D

    1. Ahoj Arienn!

      Trochu to tak je, no. Naučili jsme se být tak individualističtí, až nás z toho jednou možná raní mrtvice.:D

      P.s. „There cannot be any signs of living in this house!“ :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield