Když jsem ještě dělala osobní sezení, ať už to byl koučink nebo třeba tarotová terapie, nakonec jsme se stejně většinou s klientkama dostaly k tématu opuštění. To je totiž jeden z našich největších strachů.
Že nás nikdo nebude mít rád. Že nás všichni opustí a my zůstaneme úplně sami.
Pro většinu z nás je tahle obava v různých situacích různě intenzivní, ale skoro vždycky vlastně jenom hypotetická. Zůstává to prostě u takovejch těch „co by“ a „kdyby.“ Jenže pak jsou tu lidi jako právě Tereza. Lidi, který opuštěný byli třeba hnedka po narození a to jakože doopravdy. Jejich rodiče si je z nějakýho důvodu nechat nemohli a tak šli k adopci k náhradním rodičům.
Mě tohle upřímně fascinuje.
Při všem, co totiž vim o vlivu rodičů na utváření základů do celýho našeho života a tak, mě prostě vždycky strašně zajímalo…
Jak asi takovej člověk přemýšlí?
Do jaký míry ho to definuje?
Jak zjišťuje, kdo vlastně je?
Jak se vůbec ve světě cítí?
Tereza mi na všechny tyhle otázky odpověděla a pro mě to tak byl jeden z nejpřínosnějších a nejhlubších rozhovorů vůbec. Její otevřenost mě zas jednou nechala skoro beze slov a pomohla mi nakouknout do novejch vesmírů. A já jenom doufám, že to pro vás bude mít podobnej efekt.
S Terezou si povídáme třeba o tom…
- Proč a jak vlastně téma svojí adopce otevřela
- Jak si dala ke svým 18tinám výlet na matriku
- Proč se všechny její panenky jmenovaly Petra
- Jak hledala sebe samu a vlastní identitu
- Jak jí psaní knížky pomohlo s odpuštěním
- Co pro ni znamená mateřství a jestli by chtěla někdy být mámou
- Proč 100% ví, že lidi se můžou změnit
- Co jí pomohlo jít v její chystaný knížce fakt až na dřeň
a o spoustě dalšího!
Škoda, že nepíšete spisovně.