Monolok monolog


Sedím v Monoloku, piju kokosovou horkou čokoládu, venku sněží, vedle sebe mám Janin román a…

Prostě sedím. Přečtu třeba i 4 kapitoly a dopiju to eště teplý.

Pepinu jsem totiž nechala s Davidem a pod záminkou toho, že musím něco nutně vyřídit (což je teda taky pravda, to zas né že né) se courám po Vinohradech, kochám se těma nádhernýma barákama, lezu do sekáčů, obdivuju tam ty šílený růžový svetry s našitejma perličkama z osmdesátek (říkaj tomu vintage, ale tyvl, já se v 86. narodila, takže tomu vintage říkat odmítám), pak si nakonec stejně nic nekoupím, protože jsem se holt jednou rozhodla pro kapesní šatník… A je mi tak dobře.

Tyhle toulky Prahou, do kavárny, do knihovny, na chlebíček, ale vlastně i tak vždycky trochu bezcílný, to mi fakt chybí.

Vložím si vždycky pecky do uší, nechám si v hlavě rozeznít hudbu a přijdu si jak ve filmu. Jezdím tramvají, pozoruju lidi na perónech, na přechodech, na cestě někam, co nevim, kde to je a já se to snažím vymyslet. Ten příběh za každým tím životem.

A vlastně si přijdu trochu jako Holden Caulfield, jak chodil tím Central Parkem, házel šutry do jezírek a bál se že dostane pneumonii. To já se teda nebojím, ale jinak jsem určitě úplně jako on.

Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield