O poslání. A o tom jak je to s nim doopravdy.


img_20160911_180528

Sedím v letadle a letim do Prahy. A protože to mám jenom do Singapuru 8,5 hodiny, tak jsem si řekla, teď nebo nikdy!

Tenhle článek už se totiž chystám napsat někdy od února. Mám na něj i speciální složku a rozepsanej text o zhruba 2000 slovech, který se ale neubíraj k žádnýmu zdárnýmu konci (jak jistě vědí všichni, komu tenhle literární počin slibuju už několik měsíců), takže jsem se rozhodla vyhodit to konečně všechno za stálého míchání do koše a začít úplně znova. Tak snad to půjde číst!:-)


Poslání.

Taková ta věc, co o ní teď všichni mluvěj a co jí my všichni z generace Y,  nebo jak nám to řikaj, zuřivě hledáme v naději, že budeme moct svůj život strávit něčim, co nás nejenom naplňuje, ale třeba i nějak posouvá směrem ke světovýmu míru.

Taková ta věc kvůli který nám naši rodiče řikaj, že život žádná zábava bejt nemá, že důležitý jsou jistoty a ať si radši přestaneme vymejšlet.

Taková ta věc na kterou jsem vám před rokem slíbila celej samostatnej kurz a dokonce jsem ho i fakt rozdělala, jenže pak přišel jeden z takovejch těch vtipně výchovnejch životních momentů, který vás donutěj všechno malinko přehodnotit.

Odjela jsem totiž na víkend do Canberry na konferenci s jednorožčí Leonie Dawson a…

Vrátila se se spoustou bezva žážitků, novejch přátelství, úžasnejch vhledů… a taky s menšim syndromem vyhoření.



img_20160227_150433

Uvědomila jsem si tam totiž, jak moc jsem vlastně z toho svýho poslání, o kterým jsem vás chtěla tak nadšeně učit a demonstrovat na něm, jak je život boží, unavená.

Uvědomila jsem si, jak se to, s čím jsem začala jako se svym dream jobem, začíná čím dál tím víc podobat tý prudě, kterou jsem kdysi měla v kanceláři.


Uvědomila jsem si, jak se neustále strašně snažim udělat díru do světa, něco dokázat sobě i ostatním, bejt někdo… A že to musí přestat, protože mě to ničí.


Vrátila jsem se tehdy z tý konference rozhodnutá, že půjdu zpátky do práce na částečnej úvazek, což pro mě do tý doby bylo něco naprosto nemyslitelnýho, protože jsem to brala jako totální fail. Nakonec k tomu nedošlo, protože než jsem si stihla něco smysluplnýho najít, rozhodla se nás s Davidem navštívit naše malinká (no jo, je to holka!) (dík, žes to za mě takhle rozčísla, prďolko!:-), nicméně do budoucna tuhle variantu pořád uvažuju. A to je velký!


Ještě před půl rokem jsem totiž byla zarytě přesvědčená, že jít cestou svýho poslání znamená mít úspešný podnikání a nikdy nezaváhat. A ono je to přitom celý úplně jinak.


Dneska bych vám proto konečně po půl roce ráda (a s osvícením sobě vlastním :-) předala, na co že jsem to teda během týhle svojí katarze vlastně přišla. Jednak proto, že mám pocit, že vám to tak nějak dlužim a pak hlavně proto, že doufám že by vám ty moje skromný objevy mohly aspoň trošku pomoct i při tom vašem hledání.

Takže!


OBJEV Č. 1: Celej koncept poslání je jedna velká hovadina

To nám to pěkně začíná, co?!:-D

Ale vážně! Co to vlastně má jako bejt, to poslání?

Protože jak se ukázalo, když jsem si tuhle otázku položila, odpověď na ní je možná to, kde začnete a rovnou i hnedka i skončíte.

Většina z nás (a vsadim klidně i svoje gatě, že pokud tohle pořád čtete, tak je to i váš případ) totiž vnímá poslání jako nějakou činnost. Co víc, většina z nás ho vnímá v rovině zaměstnání! Je to prostě něco, co musíme teprve někde objevit, na čem musíme nějak zamakat, co nás bude bavit, ale zároveň i živit (!), protože jedině tak budeme konečně “autentický”, šťastný, naplněný, úplný… Jedině tak budeme konečně dost.


A jsme zas u toho! U tý nenápadný a neoblomný obsese našeho ega dokázat sobě i všem okolo, že si vlastně jako zasloužíme žít.


Což si samozřejmě jako ty divný, nerozhodný a zmatený bytosti, co vlastně vůbec netuší, proč že to na tom světě jsou, zasloužit nemůžeme, žejo.

A jasně, když člověk vyrůstá s tim, že z něj hlavně musí něco bejt, že bez samejch jedniček domů radši ani nemá chodit, že ven bude moct teprve až si pořádně uklidí a že bude chodit na piano i když ho to nebaví prostě proto, že přece nebude kruci jenom celej den vysedávat u počítače, tak se tomuhle uvažování fakt nejde divit.

Tohle haluzní podmiňování, při kterým je člověk vlastně nucenej si svojí hodnotu neustále nějak zasluhovat nebo ji někomu nějak dokazovat, je strašně hluboko v nás ve všech, takže je pochopitelný, nicméně ve svý podstatě taky totálně zrůdný.


Navrhuju proto zadupat celej koncept poslání jako nějaký činnosti do země a začít ho vnímat spíš jako jakejsi stav bytí, kterým taky ve skutečnosti je.


Bytí, při kterým je vám zkrátka dobře, při kterým můžete být sami sebou a proto jste v něm taky přirozeně kreativní a zkrátka “dobrý”. Bytí, ve kterým nebudete vůbec řešit, jestli vás něco naplňuje nebo ne, protože se to bude dít tak nějak samo od sebe.

A možná to bude znít jako úplnej úlet, ale přesně takovej stav můžete najít v něčem absolutně “nečinným” jako jsou třeba procházky přírodou nebo sjíždění videí na YouTube.


To proto, že vy už svoje poslání dávno máte. Je jim prostě být. Tím kým jste tady a teď.


img_20160120_195649

OBJEV Č. 2: Nikdo neni zbytečnej

“Ale Karolí, to mi chceš jako říct, že moje poslání je třeba válet se na gauči a koukat na seriály nebo co?! Člověk přece v životě musí dělat něco smysluplnýho, jinak je přece úplně zbytečnej!”

Jo, uznávám, že snaha “nějak přispívat” zní logicky, zejména ve světě, kde se společenská hodnota člověka odvíjí většinou právě jen od toho, co dělá a jak moc je v tom úspěšnej a produktivní, ale pardon, i tohle je to samozřejmě úplná BLBOST!

Vim, že se to špatně chápe (já sama s tim taky furt bojuju!) když vás od malička pruděj s tim, že šikovný jste jedině když podáváte nějakej jasně definovanej výkon a jste produktivní, ale vezměte si třeba malý děti! Ty přece kromě toho, že jsou roztomilý,  “nic nedělaj” a jsou snad zbytečný? No jasně že ne! Jsou spíš boží.

A jestli si řikáte, že to je přece něco jinýho, protože děti vyrostou a pak taky něco dělaj… Tak co třeba lidi s handicapem? Nebo zvířata?


Příjde vám snad váš pes zbytečnej, protože půlku dne prospí a tu druhou stráví TÍMHLE?


My lidi hrozně často zapomínáme, že přes veškerou naší vyspělost a sofistikovanost, jsme taky furt jen zvířata! A s trochou ironie by se dalo říct, že jediný, čim se nejspíš lišíme od zbytku savců je to, že všechno hrozně řešíme.

Já nevim, možná že psi taky přemejšlej o tom, proč jsou vlastně na světě a jestli jsou dostatečně dobrý nebo lásky hodný… Ale spíš mám podezření že ne. Oni prostě jsou. A ať už o významu svojí existence pochybujou nebo ne, to, že je opodstatněná a tudíž 100% NEzbytečná, je jasný už jen proto, že by tu zkrátka jinak nebyli!


Cokoliv je, je smysluplný už ze samý svojí podstaty. Jinak by to nebylo. A hotovo!:-)


OBJEV Č.3: Poslání ≠ živobytí

Tohle je kapitola sama pro sebe a jednou na to třeba napíšu samostatnej článek, nicméně jak napovídá můj vlastní příběh, představa, že konečně najdete “to svoje” a pak se tim budete bez jedinýho zapochybování živit šťastně až do smrti, je podle mě taky pitomost!

A jasně, jasně, já vim, že svoje poslání hledáte třeba právě proto, abyste mohli konečně odejít z práce, rozjet něco svýho a tam zpátky se už nikdy v životě nemuseli vrátit. Ale hele, ne každej je podnikatelskej typ (já si třeba myslim, že fakt nejsem), nehledě na to, že


Dělat něco co vás baví a zároveň být někde zaměstnaná, se přece vůbec nevylučuje!


Jo, někdo je třeba talentovanej na nějakou konkrétní věc a ještě je u toho i bezvadnej obchodník (a marketér, účetní, sekretářka a milion jinejch věcí zároveň), ale myslim, že takovej ten současnej “solopreneur” trend nastavil očekávání, že takový musíme být všichni a hlavně že to ani jinak nejde.

Vy to svoje poslání ale můžete úplně klidně najít a naplnit i jako něčí zaměstnanec nebo prostě tak, že ho budete mít jako koníček!

Člověk se většinou pídí po něčem naplňujícím ve chvíli, kdy veškerou svojí energii vydává do něčeho, co mu nedává smysl a potřebuje si prostě jen trochu víc hrát. A je jasný, že když trávíte minimálně 8 hodin denně někde, kde to nenávidíte, že budete mít pocit zmaru a prázdnoty. To ovšem neznamená, že musíte hned se vším praštit, aby bylo líp!


Jediný co ve skutečnosti potřebujete, je trochu rovnováhy.


Klidně proto i v tý svojí práci ještě nějakou chvíli zůstaňte, ale vědomě si vyhraďte v životě čas, kterej bude jenom na zábavu. Napište si to do kalendáře a udělejte si z toho regulérní závazek jako když byste šli třeba k doktorovi… No, nebo možná radši na rande, ale tentokrát sama se sebou! Řekněte si o volný pátky, přejděte na poloviční úvazek a nebo si prostě prachobyčejně vypněte po pracovní době telefon a dělejte, že jste mrtví.


img_20151103_104845

OBJEV Č. 4: Pocity vás dovedou

Tenhle bod hodně souvisí s tím předešlým. A vlastně se všema!:-)

Doopravdicky se to má totiž tak, že nám vlastně vůbec nejde o to, co budeme kdy a jak dělat a jak moc to bude “užitečný”, ale jak se u toho budeme cítit.

Až se proto zas budete dostávat do takovýho toho mentálního tornáda typu, “A jak mě to uživí? Co když u toho nevydržim? Když já na to nemám žádný vzdělání a co na to řeknou naši?!”, vzpomeňte si, proč to svoje poslání vlastně hledáte!


Co vám právě teď v životě chybí? Jakej POCIT v tuhle chvíli hledáte a potřebujete?


Legraci, zábavu, naplnění, smysluplnost, odpočinek, hravost, svobodu…?

TO je vaše PROČ a jakmile začnete dělat věci (jo, klidně jich může být i víc najednou), který vám tohle dají, tak vám bude úplně jedno, jestli vám to vydělává nebo ne. Slibuju!

V tomhle vesmíru to navíc funguje tak vychytaně, že je v zásadě nemožný, abyste se věnovali něčemu, co vás fakt naplňuje a baví a přitom se vám tim rovnou neotevíraly nový dveře do míst, o kterejch se vám předtim ani nesnilo.;-)


OBJEV Č.5: Prokrastinace je vlastně boží

Tahle věc mě poprvé trkla při čtení naprosto geniálního článku o lelkování a gratifikační opičce „Why procrastinators procrastinate“ od Tima Urbana na ještě lepším blogu Wait but why, kterej tam popisuje, jak vlastně veškerá jeho smysluplná činnost v životě vzešla právě ze snahy vyhnout se nějakým povinnostem. Rozebíraly jsme to pak i s Marikou v Kecání bez vzdělání, který bylo právě na téma poslání a mě došlo, že když se zpětně kouknu na cestu k tomu svýmu, tak to fakt sedí!

Je vlastně asi hrozně těžký říct, kde přesně bylo zasetý semínko toho, co dělám dneska, protože to nejspíš žádnej izolovanej okamžik nebyl, nicméně co já vnímám jako zásadní, bylo moje přihlášení se do 3letýho koučinkovýho studia v roce 2010 a vznik blogu Jakorybicka.cz v roce 2011.

Do toho kurzu jsem se přihlásila vlastně tak trochu ze zoufalství ze svýho magisterskýho studia antropologie na FHS (takže totální únik někam jinam) a Rybička vznikla na základě článků sepsanejch namísto povinnejch školních esejí s neúprosně se blížícím deadlinem (zpětně můžete vysledovat, kdy jsme s Janou měly termíny odevzdání, neboť přesně v tu dobu jsme publikovaly víceméně denně).

K překladům videí od Teal a konekonců k celýmu našemu interview s ní (!) jsem se pak taky vlastně dostala v době, kdy jsem v Praze hledala práci a nemohla jsem se za boha dokopat k těm zpropadenejm motivačním dopisům.


Zkrátka a dobře to, že člověk prokastinuje nebývá jen tak samo sebou! Většinou je to znamení, že vám to, co byste měli dělat, ve skutečnosti moc nedává smysl a nebo že prostě potřebujete na chvíli voraz!


Fakt moc doporučuju bedlivě sledovat, k čemu konkrétně se při svym lelkování uchylujete, protože často je to právě to, co celou dobu hledáte nebo je to minimálně užitečný vodítko.


img_20151018_143415

OBJEV Č. 6: Práci je těžký brát jako zábavu

“Nóóóó, ale Karolí, co když mě něco baví, ale jenom do chvíle, než to musim?”

Znáte to, žejo?

Bavilo vás hrát na kytaru, ale jakmile vás rodiče začali posílat do Lidušky, chodili jste za ní radši tajně kouřit.

Fascinuje vás psychologie, ale tu zpropadenou diplomku snad nikdy nedopíšete.

Ve volným čase si sami pro sebe překládáte, ale jakmile máte deadline od nakladatele, vypne se vám mozek a nic!

Jo, tohle je divný, no!:-) Ale upřímně, myslim, že všechny tyhle situace maji jednoho společnýho jmenovatele a tím je hluboce zakořeněný přesvědčení, že práce prostě neni zábava!

Pak jsou tam samozřejmě i jiný věci jako že třeba podvědomě tušíte, že dobrá psycholožka z vás může být i bez hodin protrpěnejch na přednáškách uspávačů hadů, ale tyhle “pravdy”, který už od malička slýcháváme od všech kolem jsou za tím většinou taky.


Skoro jako by byl člověk naprogramovanej na dvě úplně odlišný polohy, který prostě nejde míchat; práce vs. legrace.


Takže jakmile si něco definujete jako práci, stává se z toho povinnost a tím pádem i votrava. No, a do toho se nechce nikomu, to je jasný!

Vodítko podle kterýho poznáte, jestli je něco fakt vopruz, kterej vám nedává smysl nebo jestli si zbytečně děláte ze zábavy práci (po vzoru toho přesvědčení), je podle mě to, jak tu danou činnost nakonec prožíváte.

Pokud se vám stává, že se nakonec do tý práce přimějete a baví vás to (já tohle často měla s učením a hodně to mívám právě třeba se psaním článků), tak bych podezřívala právě ty naučený vzorce.

A co s nima?


S přesvědčeníma je vždycky nejlepší se pohádat!


Jsou to totiž myšlenkový koncepty, který svojí pravdivost zakládaj čistě jenom na opakování, na ničem jinym. Když si budete dostatečně často řikat, že jste křeček, nakonec se o tom fakt přesvědčíte a přitom jste jasnej jednorožec, žejo!

Postupným a vytrvalým kladení otázek svojí vlastní hlavě, diskusí a zpochybňováním svojí vlastní pravdy ale nakonec prohlídnete.


Napište si proto to svoje přesvědčení na papír. “Jsem křeček.” a pak se začněte ptát po vzoru The Work od Byon Katie…

=> Můžu si být 100% jistá, že jsem fakt křeček?

=> Co to se mnou dělá, jak se cítím a chovám, když si myslim, že jsem křeček?

=> Jak by mi bylo a jak bych se chovala, když bych si to nemyslela?


Nakonec to svoje přesvědčení obraťte, ideálně pozitivně. Takže namísto “Nejsem křeček” si napište třeba “Jsem jednorožec” a zkuste pro tohle nový tvrzení najít alespoň 3 opravdický důkazy, kterým vážně věříte. Např. “Vim, že kudy projdu, zanechávám za sebou duhu.” a to si pak připomínejte.


P.s. Přesvědčení “Jsem křeček” můžeze libovolně zaměnit za “Práce neni zábava”.;-))


FINÁLNÍ OBJEV Č. 7: Žádný poslání nepotřebujete

No fakt!

Není to totiž o tom najít konečně něco, co vám dá jako člověku smysl a čim budete moct nějak přispět. Vy už totiž přispíváte prostě jenom tím, že jste na světě.

Vybodněte se proto na hledání svatýho grálu, kterej už stejně dávno nosíte v sobě a radši se prachobyčejně pusťte to něčeho, co vás baví!

Experimentujte, zkoušejte, mějte klidně 1000 vášní najednou, protože i když vás to třeba za měsíc pustí, pořád to bude zkušesnot, která bude jenom vaše. Nehledě na tu radost a legraci, kterou při tom zažijete!


Věnujte se věcem, který vám dávaj smysl teď v tomhle okamžiku a vězte, že až narazíte na něco, co má přerůst do něčeho víc, tak to poznáte.


Slibuju. Začnou se vám otevírat nejrůznější dveře v místech, kde jste předtím ani netušili, že nějaký dveře můžou bejt a vy proto nebudete muset udělat nic víc než to, co už v danej okamžik stejně dělat budete.


img_20160129_193121

JAK NAJÍT TO SVOJE, aneb moudré praktické rady na závěr:

  • Vzpomeňte si na to, co vás bavilo, když jste byla malá. Měla jste nějakou svojí vášeň, sen nebo klidně jenom nějaký období, kdy vás rodiče nemohli od něčeho odtrhnout? Jestli jo, tak bezva! Zkuste si vzpomenout proč jste toho nechala a jestli by vás třeba nelákalo se k tomu zase vrátit.

Jestli ne, nevadí! Spoustu z nás v dětství bavilo milion a jedna věc a je dost možný, že to tak máte až do teďka. Rozdíl byl v tom, že tehdy jste to narozdíl ode dneška neřešili. Jakmile vás něco bavit přestalo, nechali jste toho a šli dělat něco jinýho. Zkuste tuhle taktiku znova a uvidíte.

  • Uvědomte si k čemu utíkáte před povinostma. Jinými slovy, čim konkrétně prokrastinujete? Nemůže to nááááááhodou být nějaký znamení?;-)
  • Schválně si všimněte, jaký nejčastěji čtete knížky. O čem jsou? Maji něco společnýho?

U naučný literatury je to trochu jednodušší, ale u beletrie můžete určitý vzorce najít taky. Pokud třeba rádi čtete detektivky, tak proč? Co vás na nich vlastně baví? Je to to napětí, pocit dobrodružství, psychologie vraha nebo prostě jen vyprávění příběhů? To vám taky dost napoví.

  • Zamyslete se PROČ to svoje poslání vlastně hledáte?! Chybí vám pocit naplnění? Chcete v životě víc zábavy a radosti? Tak přesně na TO se taky rovnou dneska zaměřte! Je totiž blbost hned vymejšlet, jak vás bude něco živit, když primárně hledáte třeba “jen” pocit odpočinku. Právě z něj si udělejte prioritu a nechce se jim vést! Dost možná totiž nakonec zjistíte, že zas ani tak radikální změny v životě dělat nemusíte. A nebo taky jo. Ale když si budete celou dobu klást otázku, jak se chcete a potřebujete v danou chvíli cítit a vážně za tím pocitem půjdete, navede vás to samo.

<3


P.s. No, a pokud byste na tohle téma ještě chtěli kouknout na celý Kecání bez vzdělání na, tak můžete TUHLENC!;-)

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

8 thoughts on “O poslání. A o tom jak je to s nim doopravdy.

  1. Děkuju moc za tenhle článek, něco takovýho jsem právě teď potřebovala číst. Jsem v posledním ročníku magistra, místo psaní diplomky mi utěšeně přibývají kapitoly do dvou příběhů zároveň – a mám pocit, že celý moje studium byl jeden velký omyl. Což je smutný vzhledem k tomu, že jsem si ho na začátku vybrala prostě proto, že mě podobná témata spoustu let bavila. Jenže po letech přednášek a seminářů, z nichž mnohý mi přišly úplně zbytečný, je všechno jinak. Díky Tvýmu článku si teď už nepřipadám jako totální zkrachovalá existence jen proto, že už prostě nechci dřít na červenej diplom, kterej si stejně nikdy nikdo neprohlídne. Říkám si, že to nějak doklepu s co nejmenší újmou a pak se uvidí, uživit se dokážu a pak už se fantazii meze nekladou. Ještě jednou díky moc:-)

    1. Ahoj Julie! Hele, já myslím, že ke konci studia to takhle má nebo měl vlastně úplně každej. Hodně proto, že náš vzdělávací systém je bohužel postavenej tak, že člověka spíš zprudí, než aby u něj rozvinul vášeň pro něco, co miluje. Každopádně držím palce s diplomkou! Důležitý je vědět, že žádná takováhle zkušenost není nikdy k ničemu, ať už to dopadne jakkoliv.;-)

  2. Ahoj Kájo,

    super článek. Nějak „náhodou“ jsem na něj narazila :) a je přesně o tom, co nyní řeším. Tak mi hezky zodpověděl moje pochybné otázky a zaplnil prázdný místečka, čímž za něj moc děkuji :) Nyní jsem ve fázi částečný úvazek plus smysluplný koníček, kterému bych ráda dopřála do budoucna více prostoru :) Vnitřní i vnější hlasy typu „musíš přece něco vydělat a mít normální práci a ne si jen tak chodit po lese nebo si kreslit“ jsou častými společníky, důležité je ale jít si za tím, co chceme my, co si přejeme a co pokládáme za to nejlepší pro nás samotné <3 Protože když posloucháme hlas srdce, tak je to vždycky správně :)

    Měj se krásně, ať se daří!

    Hanka

    1. Ahoj Honey! Tyhle vnější i vnitřní tlaky jsou hrozně těžký, já vim! Ale většinou fakt stojí za to na všechny se vykašlat (i když to myslej dobře) a prostě žít, jak člověk cítí, že je pro něj v danou chvíli správně. Takže moc držim palce!:-)

  3. Ahoj Karolíno, tak v podobném stavu se ocitám i já (v polemizování nad posláním a smyslem mého života). a popravdě stále vůbec nevím, co dělat. Marně přemýšlím nad tím, jaký je můj smysl, poslání, dokonce i nad tím co mě baví. Když prokrastinuji, tak zásadně pasivně – koukám na seriály, youtube, atp. Hledá v tom vodítko, ale nějak nevím, čeho se chytit.

    S tím posláním docela souvisí i očekávání druhých, který se člověk snaží nějak naplnit. Mám pocit, že můj muž očekává, že budu úspěšná podnikatelka. Můj táta očekává, že to ještě „někam dotáhnu“. A já vůbec nevím, co se sebou, kam to dotáhnout, a proč? Při tom mám již 3 děti a je mi 33.

    1. Ahoj Veru! A koukala jsi na Kecání bez vzdělání o poslání, co jsme dělaly s Marikou? Samozřejmě neznám detaily, nicméně pokud máš 3 děti (předpokládám, že menší), tak je možný, že jsi prostě jen obyčejně unavená, hm? Proto ty seriály a tak. Potřebuješ prostě voraz. Já to mívám taky (moje slabost jsou počítačový hry, jsem tak trochu gaming nerd :-)) a to nemám 3 potomky!

    2. Ahoj, jasně – právě na to koukám (místo těch seiálů :-)! Nicméně, jsem asi ten horší případ, nemám zas tolik věcí, které mě baví. Resp. mám zapalení – které rychle vyhoří.

      Stačí zjistit, jaké komplikace se v dané oblasti projektu vyjevují a já začínám opadávat. Například jsem byla nadšená do háčkování, tak tedy háčkuju, háčkuju jak šílenec třeba 3 měsíce. Aby pak se mi jedna věc nepovede, čepice nesedí, chybí tam oko etc. a najednou taková blbost způsobí, že už na háček prostě nesáhnu.

      Nebo spolupracuji na nějakém projektu, tu do projektu vstoupí někdo, kdo mi z nějakého důvodu nesedí a já začnu couvat, už nemám zájem dál rozvíjet projekt a to se mi deje prostě furt. Nevím, čím to je… ztráta motivace při hledání smyslu – děje se ti to taky?

    3. Veru, to, že se do něčeho člověk pustí a po chvíli (někdy jsou to i hodiny) ho to přestane bavit, je fakt normální! Hele, koukni třeba na ty svoje děti! Schválně kolikrát se do něčeho nadchnou, věnujou tomu všechno a pak je to prostě přestane zajímat? Řeší to? Maji pocit, že je s nima něco v nepořádku, když je najednou střetem jejich zájmu něco jinýho? No jasně že ne! Prostě experimentujou, objevujou… A jednou třeba najdou něco, u čeho budou chtít zůstat napořád a nebo taky ne! A to je taky v pohodě, protože někoho nejvíc ze všeho nejvíc baví třeba právě to objevování nebo učení se. Takže ve chvíli, kdy má pocit, že už tu danou věc „vyčerpal“, se zase holt posune dál.

      Je to všechno o tom, že vyrůstáme ve světě, kde je na nás neustále vyvíjenej tlak „něco dokázat“, „mít výsledky“, „někam to dotáhnout“ (viz. tvůj původní příspěvek s očekáváním druhých), ale proč? Abys byla šťastná? A nejsi šťastná právě už když tě něco baví? A není v tom případě jedno, jak dlouho to bude trvat, protože až tě to bavit přestane, tak si prostě najdeš zas něco jinýho?

      S tím pocitem selhání a demotivace ve chvíli, kdy něco nejde, to naprosto chápu. Já tohle mám třeba u sportu. Nemůžu se odprostit od toho, že to nemusí být výkon, takže jakmile mi to nejde (nejsem ze všech nejlepší, všichni mi neřikaj, jak jsem úžasně zdatná a pomalu na mě nevěšej zlatý medaile), tak se začnu neskutečně vztekat a fakt mě to stresuje. Krátkodobý řešení je, že od sportů, který mě začínají frustrovat, utíkám. Nicméně to řeší akorát tu okamžitou emoci, nikoli ten základní problém, a sice že potřebuju být v něčem dobrá, jinak si příjdu jako looser. A na to už je podle mě potřeba nějakej druh terapie, protože to jsou tak hluboký věci, že samy většinou neodejdou. Pokud tudíž tohle máš se selháním, moc bych doporučovala s někým na tohle téma kouknout do hloubky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield