Svatby, porody a moje postřehy z roku 2017

Tak jo. Řekli jste si o to. A tak to tady máte. Takový malý shrnutí toho nejzásadnějšího z mýho roku 2017.

Teda malý… Znáte mě. Ale přísahám, že jsem se snažila!


1. Porodila jsem

To takhle máte den do termínu porodu, když v tom vám začnou kontrakce. Seděla jsem zrovna s kamarádkou na kafi a dyndala z ní pilule z maliníku, abych jako nepřenášela. Heh.

Byla jsem fakt šťastná, že se Josefína rozhodla jít ven takhle hezky sama od sebe, protože jsem od začátku měla naplánovanej co možná nejpřirozenější porod.


Do vody. S aromalampou. A se speciálním playlistem na Spotify. Normálka, neasi!


Nechtěla jsem žádný léky, monitory, zásahy… Měl to prostě bejt duhovej porod jako měla třeba Veru Hurdová.

Nutno říct, že tady v Austrálii jsou oproti Čechám dost hippíci. Žádnej z těhle mých požadavků z porodního plánu (taková věc fakt existuje. Můžete si tam třeba napsat, že chcete během kontrakcí tančit tango) tudíž nebyl vůbec nic nadstandartního.

No, jenomže jak už to tak s plánama bejvá, vyšlo podle něj nakonec vlastně jenom to, že jsem teda porodila.

Voda mi zastavila kontrakce, aromalampa mi smrděla a na playlist vůbec nedošlo, protože mě zrovna cévkovali, zaváděli kanilu a nebo mě rovnou hnali na sál.

Uf.

Myslela jsem si, bůh ví, jak to v sobě nemám všechno vyřešený, ale pak jsem při návštěvě Prahy dorazila ke svýmu gynekologovi, kterej se mě ptal, jestli jsem měla spontánní porod. Jasně, řekla jsem.

Jenom teda nakonec vytáhli Josefínu zvonem.


“Aha! Takže ne spontánní! INSTRUMENTÁLNÍ!” pokáral mě doktor a ve mně to děsně hrklo.


Najednou mě tahle “diagnóza” hrozně moc bodla.

Nezvládla jsem to. Neporodila jsem přirozeně. Tak moc jsem to pro nás všechno chtěla “dobře” a přírodně… A nakonec jsem nedokázala ani to základní. Vytlačit Pepi ven.

Vzpomněla jsem si, jak jsem ležela v tý nemocniční vaně, držela se rukama madel nad hlavou a cítila totální selhání. Při přípravách na tuhle chvíli mě napadlo všechno, ale to, že bych nemohla dostatečně tlačit nějak vůbec. Nad tím přece nebudu muset vůbec přemýšlet. Taková věc mi přece půjde sama.

Nešla. Co naplat, že měla šňůru nadvakrát omotanou kolem krku a nejspíš se někde po cestě zasekla. Já jsem pro sebe v tu chvíli jako ženská totálně selhala.

Mám to v sobě trošku dodnes. Ale strašně mi pomohla věta mojí úžasný kolegyně z Nevýchovy.

“Vidíš, jak je to na hlavu, Karolí? Chceme všechno přirozený, spontánní… A pak to stejně celý tlačíme na výkon. Aby to bylo správně. Tak jak jsme si naplánovali. A nevidíme, že to přece jinak nešlo. Že jsme musely jednat tak, jak si situace žádá…

Spontánně.”

BAM!

Takže jo, můj porod nakonec spontánní přece jenom byl.:) A tobě děkuju, Haničko, že jsi takhle za 30 vteřin zaléčila mojí bolavou duši.


2. (Ne)stala jsem se rodičem

Rok 2017 už pro mě asi vždycky bude tím rokem, kdy jsem se stala mámou. Upřímně, neumím si moc představit jakou větší změnu může člověk v životě zažít. A tím vůbec nechci stvrzovat všechny ty řeči typu, “Jen počkej, to se ti obrátí život vzhůru nohama!” protože ty většinou padaj jako varování, co všechno hroznýho vás s dítětem čeká.

A to je právě ono. Možná je to fakt tím, že máme potomka z nebes, ale příjde mi, že…


Strašná spousta rodičovskýho utrpení pramení právě z toho přijetí role rodiče.


Nebo možná spíš z toho, co si do ní projektujeme.

Psala jsem o tom už v článku, “7 lekcí ze samurajský školy mateřství”, ale já si naštěstí s Josefínou nepříjdu ani tak jako rodič, jako prostě spíš furt ta stejná Karolína rozšířená o perspektivu mámy.

A to je strašně osvobozující.

Jasně, furt se o to svoje dítě bojim, rozebírám, jakej má bobek a nechci ji dát z ruky, ale vůbec vlastně neřeším, že bych jí měla nějak vychovávat. Naopak. Každej den si na něčem jiným uvědomuju, co všechno si můžu vzít já od ní.

Tak třeba moje poslední zamyšlení nad stravováním tady.



3. Už zase nejsem krásná. A moje tělo mě už zas štve

Ve svým loňským ohlédnutí jsem psala, jak si v těhotenství asi poprvé za svůj dospělej život konečně příjdu krásná. Tehdy jsem si myslela, že už mi to zůstane. Že to bude na furt. Že přece nejsem tak blbá a nezralá, abych si to kolečko s tlustejma stehnama jela celý odznova.

No, tak, dobrý déééééééén!

Píše se březen roku 2017 a Dobrovská je přesně tam, kde byla předtím.


Definitivně jsem tak pochopila, že tohle pro mě nejspíš bude téma, který si holt asi budu řešit vždycky.


Mám období, kdy jsem v pohodě a obvod mých stehen je mi fakt totálně ukradenej. A pak mám naopak fázi, kdy si nejsem schopná koupit kraťasy, protože se prostě při pohledu do zrcadla v kabince rozbrečim. Nutno říct, že ta druhá varianta většinou trvá o poznání dýl.

A já vim. Jsem úplně pitomá. Vždyť vypadám skvěle. Ty moje tlustý nohy nejspíš nevidí nikdo jinej kromě mě a vůbec. Jsem přece zdravá a docela pěkná holka… Co by za to jiný daly?

Jenže asi víte sami, že tyhle vnitřní nejistoty a obsese nad tělesnejma nedokonalostma jsou většinou absolutně iracionální. Můžete to mít odargumentovaný jak chcete, ale tohle jsou zkrátka bolístky, kterejch se zbavíte jedině hodinama terapie nebo meditace někde na zasněžený hoře v Himalájích.

Ale víte co?

To nevadí.

Je to sice vopruz, zejména když vidím, jak tyhle svoje hovadiny přenáším i na Pepi, ale vlastně mi došlo, že je to možná úplně ok. Většina problémů lidstva totiž pramení ze snahy o dokonalost. Honíme se za nějakou chimérou určitýho ideálu (a je úplně jedno, jestli jsou jí krásný nohy nebo snaha bezpodmínečně milovat svoje tělo ať se děje co se děje), kterou ale z definice nemůžeme dostihnout. A pak jsme z toho nešťastný. A tak si říkám…


Možná svoje tělo úplně nepříjmu nikdy. Možná tenhle vzorec předám Josefíně. A možná to vůbec nevadí.


Třeba si z toho odnese, že je v pohodě některý témata úplně nezpracovat. Nikdy. Protože jsme prostě holt jenom lidi.


4. Tak proto ten Poustevník

Letos mi došlo něco velkýho. Něco, co bude asi všem ostatním připadat buďto jako úplná kravina a nebo jako nad slunce jasná věc.

Ale já jsem asi díky mateřský konečně pochopila, o čem je vlastně ta moje životní tarotová karta, Poustevník.

Totiž to, že se ráda rochnim v otázkách ohledně existence chrousta nebo že jsem vlastně nejradši zalezlá někde sama se sebou a pařim hry na Playstationu, to vim už dávno. Zároveň se ale celej život tak trochu peru s tím, že jsem Dobrovská a že bych teda přece měla tomu svýmu jménu dělat čest nějakejma velikejma činama.

Děda byl přece disident. A ministr obrany. A pak taky velvyslanec (no jo, ten chytrej pán, co dostal cenu Ferdinanda Peroutky a co občas mluví v televizi o demokratickejch hodnotách, to je můj děda, no). A můj táta, o tom vám sem ani napsat nesmim, protože bych vás pak musela zabít.

Hehe.

No, a já samozřejmě vždycky chtěla být jako oni. Jak ale stárnu, čím dál tím víc si uvědomuju, že jsem vlastně asi spíš po mámě a že i když někdy tajně sním o tom, že budu “slavná” a moje texty budou číst tisíce lidí, tak jsem ze všeho nejradši v klidu doma a momentálně (pro mě velmi překvapivě) s Josefínou.

To je pro mě fakt novinka, protože jsem vlastně měla…


Celej život pocit, že být ženskou v domácnosti se vlastně nemá/nesmí. Člověk musí něco dokázat, žejo. Budovat kariéru, měnit svět a tak.


No, a letos mi to došlo.

Ten můj Poustevník je v přímým rozporu s nastavením, který mám v rodině a je to tak schválně. Jak líp totiž pochopit, že chcete ve skutečnosti být “sami” někde ve svojí noře, než v přímý konfrontaci se září reflektorů?

Na což navazuje další velká věc roku 2017…


5. Dobrý den, pani Kvášová

Já se totiž 20.7.2017 (pěkný datum, co?) vdala. A symbolicky jsem tak opustila rodinu Dobrovských, abych mohla přestoupit ke Kvášům.

A upřímně? Moc jsem to Davidovo jméno nechtěla teda. Dobrovská mi totiž příjde fakt krásný, kdežto Kváš… No, pěkný příjmení jsem si tehdy do toho svýho seznamu ideálního muže holt zapomněla napsat, no!:D

(Maruško, Ivane, jestli to teď náhodou čtete, tak pardon. Vítě že vás miluju i tak!:)

Úderem svatby ale jako bych najednou byla připravená.


Připravená se toho svýho rodnýho jména navždycky vzdát a vlastně s ním symbolicky přestříhnout i tu pomyslnou pupeční šňůru se svojí rodnou rodinou.


Když nad tím tak přemýšlím, tak možná i proto jsem na sebe letos přestala vyvíjet poslední zbytky tlaku z hlediska “úspěchu” a “výkonu”. Prostě mám najednou takovej vnitřní pocit jako bych začínala nanovo. Ne z nuly. Ne z ničeho. Ale s čistým štítem.

Už ne jako Karolína Dobrovská, ale jako Karolína Kváš. A to se mi líbí.


P.s. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se jmenovat Kvášová nebo Kváš. Ale vzhledem k tomu, kde žijeme, tak je pro mě ten mužskej tvar jména o tolik jednodušší. Oni jsou totiž jinak ti Anglosasové, chudáci, úplně zmatený, jestli teda patříme s Davidem a Josefínou k sobě, jestli jsem nějaká adoptivní matka nebo co jako.


6) (Skoro) zero waste

Už nějakou dobu se snažím žít co možná nejzelenějc. Třídim odpad, nosím si svoje nákupní tašky, lahev na vodu, kelímek na kafe a menstruační kalíšek mám už přes 10 let.

V tom, že budu používat látkový pleny jsem měla jasno od začáku. Jednak jsou krásný (to je samozřejmě nejdůležitější faktor :) a druhak mi příjde, že tady v Austrálii, kde nám svítí sluníčko 350 dní v roce, fakt ani nemůžu jinak.

Loni jsem se ale pustila ještě o několik kroků dál, když jsem si přečetla slavnou knížku Zero Waste (Domácnost bez odpadu) a začala tak přemýšlet i o dalších věcech.

Nejspíš o tom napíšu samostatnej článek, protože je toho vlastně hrozně moc, co bych vám chtěla říct. Ale aspoň v kostce.


Nejsem žádnej #wastenazi, ale všimli jste si třeba někdy, kolik si domů přinesete s jedním nákupem obalů?


Je to totiž totální masakr!

A jasně, zredukovat veškerej domácí odpad na jedinou sklenici za rok jako autorka tý výše zmiňovaný knížky, je fakt extrém. Překvapilo mě ale, jak je zvolit nějakou zlatou střední cestu (a zachránit tak svět od jistý záhuby. Nebo tak něco.), vlastně mnohem jednodušíí, než jsem si myslela!


Tady je pár jednoduchejch kroků, který jsem loni k redukci odpadu podnikla já. Třeba vás to inspiruje.;)

  • Pořídila jsem nám malej kompostér se žížalama. Hážeme do něj odřezky z ovoce a zeleniny, zároveň v něm pěstujeme bylinky a je to absolutně boží!

 

  • Začala jsem mnohem víc nakupovat v bezobalovým, komunitně provozovaným obchůdku (v Praze funguje třeba Bez obalu). Mám odtud většinu sypkých potravin. Ovoce a zeleninu odebíráme každej týden v bedýnkách od místních zemědělců, takže moje nenáviděný cesty do supermarketu se omezily na zhruba 1 nutnej výlet za měsíc. Absolutní win-win!

 

 

  • Jsem za magora a k řezníkovi chodim s vlastníma krabičkama. Nejdřív divně koukali, ale teď už mě znaj a je to v úplně pohodě.

 

  • Začala jsem vyrábět vlastní kosmetiku. Třeba opalovací krém a… To je zatím všechno!:D Nutno podotknout, že mě k tomu dovedla i Pepi a fakt, že svoje panensky čisté dítě a nemocnou štítnou žlázu nechci matlat žádným bordelem.

 

  • Konečně jsem se donutila trochu víc přemýšlet nad tím co a proč nakupuju. Často se mi stane, že něco nevezmu prostě proto, že si představim, jak dlouho se ten obal asi bude rozkládat na skládce. Největší paradox mi to příjde u nejrůznějších bio věcí, který teda jakože chrání životní prostředí šetrným pěstováním, ale pak to totálně zazdí tím, že jsou obalený v 5 vrstvách plastu.


7. Možná ta největší haluz loňskýho roku…

Jo, a eště jeden takovej malej detail…

Já jsem letos dostala australskou rezidenturuuuuuu!

Což je teda hustý, protože teď už mi zbývá jenom relativně málo k tomu, abych si mohla zažádat o občanství!

Haluz, co?


V životě by mě nenapadlo, že jednou možná budu mít dvojí občanství a že budu klokan.


WTF?!

No, dobře jsme si vybrala manžela.:)


Samozřejmě bych vám napsala ještě spoustu věcí. Třeba jak se nám tu žije s miminem a úplně bez babiček a tak, ale už teď je to zas dlouhý jak Doktor Živago. Takže končím a ptám se vás, co jste si z roku 2017 odnesli vy?:)

<3

Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield