Pouštění se větve

IMG_20141128_224025

Tak tady sedim už asi hodinu a pořád přemýšlim, jak vlastně začít. Z jaký strany všechno to, co se za posledních 14 dní stalo vlastně uchopit. Dnešní článek proto bude asi trochu delší, ale za to plnej důležitejch novinek a zákulisních drbů, tak si na to radši pohodlně sedněte.:-)

Před 14 dny jsem totiž jela do Canberry na víkendovej retreat s mojí oblíbenou Leonie Dawson, z čehož se nakonec vyklubal asi jeden z nejintenzivnějších zážitků mýho života vůbec (a to jsem měla fakt vysoký očekávání!). Moje bezprostřední dojmy z týhle akce sepsaný stylově na telefonu po cestě domů najdete tuhlenc.


To se má totiž tak… Já jsem vlastně od doby, co jsem odjela do Austrálie v takový trošku (no, spíš hodně :-) pracovní schizofrenii. Na jedný straně pořád něco vymýšlim, píšu a rodim pro vás, pro moje nejmilejší český holky, protože jste prostě “moje,” váš počet pořád roste, práce s váma je pro mě ohromně nabíjející, skvělá a zkrátka mi plní srdce samejma krásnejma věcma… Na druhý straně ale žiju tady. V Sydney.

V místě, který je od tý naší český kotlinky vzdálený jak v prostoru (16.000 km vzdušnou čarou), tak v čase (8-10 hodin, podle toho jaký je roční období) i v kurzu (přesně 1 : 18,39 prosim překně).

V místě, který je nádherný a kde se nakonec i ke svýmu vlastnímu překvapení cítím fakt jako doma… V místě, kde jsem ale ještě před rokem vlastně vůbec nikoho neznala a kde neznal nikdo mě.

V místě, ve kterým je pro mě navzdory všemu pořád hrozně těžký a děsivý naplno vylízt z tý svojí ulity a zavolat, “Héééééj! To jsem já, Karolína! Jsem boží a přišla jsem vám pomoct změnit život! Chcete mě?”

V místě, kde mi ale vlastně nic jinýho, než právě tohle překročení vlastního stínu nezbývá, protože… Tu prostě jednou žiju a musim se tim pádem taky nějak živit, žeano.


IMG_20140727_120429


A tak se celou dobu snažim.


Snažim se oslovit.

Snažim se zaujmout.

Snažim se přesvědčit.

Snažim se etablovat, vystřelit ke hvězdám a ráno vstávat s pocitem, že to mám všechno pěkně na háku.

A když to nejde, tak se zas snažim nebrat si to osobně a aspoň se soustředit na to, co už mám. Na vás. Na moje holky tam doma. Na to co vy chcete a potřebujete a jak to zařídit, abych vám to mohla dát za nějaký peníze, který budou rozumný pro mě i pro vás, což ne vždycky jde… A tak se to snažim všechno nějak ukočírovat, až se nakonec možná ze všeho nejvíc snažim úplně nezbláznit.


Na životě je srandovní, že i když má člověk pocit, že ho žije vědomě, stejně v něm neustále nachází nějaký slepý body, který se většinou odkryjou v tu nejvíc nečekanou chvíli.


A tak jsem tak seděla v tý Canbeře, kam jsem samozřejmě opět jela primárně proto, abych se naučila, jak se můžu ještě víc snažit… Na pódium přišla fakt skvělá Denise Duffield-Thomas, naprostej guru v oblasti money mindsetu a jak celou tu svojí přednášku začala větou, “You are enough,” tak mi celým tělem projela taková zvláštní vlna čehosi a já začala brečet. Z ničeho nic. Jako želva.

Zcela automaticky jsem v sebeobrannym záchvěvu sklopila hlavu dolů do stolu a bláhově se snažila zakrýt, že Dobrovská slzí a to to ještě ani pořádně nezačalo a v tom jsem si všimla afirmační kartičky, kterou jsem před tím “náhodou” dostala při vchodu a která na mě teď zírala nápisem, “It’s safe for me to take a break.”

V tu chvíli už mi z očíček stříkalo fakt na všechny strany.

Došlo mi totiž něco, čeho jsem si předtim nějak vůbec nevšimla nebo co.


IMG_20160227_150433


Jsem unavená.


Jsem unavená z multitaskingu. Jsem unavená ze svýho to-do listu. Jsem unavená z perfekcionismu a ze všeho, co mám pocit, že musim. Jsem unavená z tlaku, co na sebe neustále kladu. Jsem unavená ze snahy to dát, zvládnout, dokázat, být lepší…

Jsem unavená ze snahy být dost.

A jasně, sice jsem byla poslední dobou bez energie, zápasila jsem s prokrastinací, návalama zpruzení (no, i když to zrovna možná patří k mojí povaze :-D) a s úpornou kvasinkovou infekcí, ale že by snad mohly takovýhle maličkosti naznačovat, že možná, ale fakt jenom možná neni všechno úplně v rovnováze? Nééééééé! Nepřipadá v úvahu! Máš přece na práci důležitější věci než takovýhle hovadiny, Karolí!


A tak to na mě najednou padlo.

Přišla jsem si jako když by mi někdo dal jednu obří, sice laskavou ale fakt pekelně bolestivou facku (což asi nedává moc smysl, ale to je jedno :-)) a ta-dááááá, já se najednou viděla, jak se držim zuby nehty, vlaju ve větru, SNAŽIM se nevlát, ono to nejde a… Já už prostě nemůžu.

A přesně ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila jako bych uslyšela jedno těžký “ŽUCH!”, zastřel se mi zrak a tělem se mi rozlil takovej ten krátkej pocit přesně po tom, co se vybouráte na kole, přelítnete řidítka, rozplácnete se na cestě a těch prvních pár sekund přemýšlíte, jestli je po vás nebo co jako.


Ten den jsem odcházela rozhodnutá a smířená s tím, že si najdu práci. Nějakej nenáročnej part-time job. Prostě něco, kde se chvíli nebudu muset snažit.

Něco, co mi vydělá (stabilní) peníze a já budu mít konečně klid na svym raněnym, post-socialistickym egu, že nejsem jenom holka, co měla holt v životě štěstí a tak si teďka běhá po louce s kvítím ve vlasech a kecá o ženský emancipaci, zatímco její muž (nebo tatínek… nebo oba!:-D), makaj, aby jí uživili.


IMG_20140923_173151


To je totiž jedna z věcí, kterou většina lidí, který mluvěj o poslání a následování hlasu svýho srdce (takže i já, přiznávám!), zapomíná zdůraznit! A sice, že tahle cesta je sice skvělá a vlastně nutná k tomu, aby mohl člověk žít naplněnej život, ale fakt neni jednoduchá. Ne, někdy je kurňa náročná!

Chce totiž kuráž a odhodlání, tuhej kořínek a jasnou vizi. Chce podporu a důvěru ve svět, v lidi kolem vás, v sebe sama… Chce otevřenost, totální upřímnost a ochotu probrat se tou hromadou bordelu, která se objeví s každým novým přáním a cílem, kterej si vytyčíte. Chce odvahu dotýkat se starejch ran, přesvědčení, strachů, pochybností. Chce ochotu a připravenost někdy udělat to, co se vám jeví jako 20 kroků zpátky a přitom furt jít dál…  Zkrátka někdy je to fakt očistec!

Stojí za to! To naprosto a bez pochyby. Ale je to očistec!:-D


Cesta srdce je to totiž cesta odpovědnosti.


Což je dost vopruz, když jediný co většinou instinktivně chcete, je tak akorát vzít nohy na ramena.

Jít totiž s kůží na trh s vědomím, že tohle jsem já a tohle je všechno co mám… Svoje srdce na dlani… A nevědět, jestli vá s tim všichni akorát nepošlou do háje, je ta nejděsivější věc na světě. Mimo jiné taky proto že jo, někdo vás s tim do háje fakt pošle a u polovičky těch co ne, si stejně budete myslet že jo, protože je prostě v lidský povaze brát si všechno osobně.


IMG_20150402_080722


Proto mi taky to rozhodnutí, o kterým vám chci dneska povědět, a sice že je načase, abych se začala prioritně soustředit na svoje lokální, australský klientky a přestala se upínat jenom na vás, na moje milovaný český holky, trvalo skoro 2 roky.

Protože vás už znám a vy znáte mě. Možná dokonce už od Rybičky. Jste moje smečka, moje spřízněný duše, moje opora a pupeční šňůra s domovem… Můj pocit bezpečí. S váma mi příjde, že už jsem něco vybudovala. Něco co stojí a roste. A myšlenka, že bych to měla byť jen částečně opustit, pro mě prostě vždycky byla (a pořád je) neskutečně děsivá!

Jenomže znáte to. Někdy je potřeba se tý svojí větve pustit i když zatim úplně nevíte, jaký jiný se chytnete potom…


Čímž se konečně dostávám k pointě celýho tohohle článku, kterou je moje uvědomění, že proto, abych tu pro vás mohla být i nadále, tak se paradoxně musím mnohem víc začít soustředit na budování toho, co mám tady. V Sydney.


Právě díky tomu se totiž snad nebudu už muset tolik snažit. Díky tomu se uživim. Díky tomu vám budu moct zachovat více či méně ty samý ceny. Díky tomu to prostě bude celý dávat trochu víc smysl.


(karolina_dobrovska)10655019_1201423483220559_1802814005_n


Do práce teda zatim nakonec nejdu. Ještě jsem si to rozmyslela. Nicméně celá tahle možnost pro mě otevřela dost zásadní téma v rámci následování svýho poslání z hlediska kompromisů, hledání rovnováhy a vůbec toho, že věci nemusí a dokonce ani nemůžou být vždycky jenom buď a nebo. Že je v pohodě mít zaměstnání nebo se do něj vrátit a přitom pořád dělat něco „svýho“.  A to všechno teďka musim zahrnout do toho svýho novýho kurzu… Což znamená, že ho musim vlastně celej předělat (a cítím se u toho asi takhle)!:-D


A tím se konečně dostávám k těm faktickejm novinkám…

  • Omlouvám se všem, co na ten novej kurz o hledání vašeho poslání čekaj, ale bude mít zpoždění. Výjde letos. To slibuju. Ale zatím nevím kdy. Budu vás ale určitě postupně informovat!;-)
  • Stejně se to má s tou mojí slibovanou Akademií životní alchymie. Tenhle projekt je moje srdcovka. Mám ho v hlavě už fakt dlouho. A bude. Jen si nejsem jistá jestli letos, jak jsem vám slibovala.
  • Možná už jste si všimly, ale zavedla jsem platby v dolarech přes PayPal. A nebojte, ceny v přepočtu zůstanou stejný jako v Kč, jen mi prostě rovnou příjdou v měně, kterou používám. Pokud tudíž PayPal máte a budete si ode mě chtít něco koupit nebo objednat, bude bezva, když tuhle metodu využijete. Dík, jste nejlepší!:-*


Chci zdůraznit, že všechny tyhle změny a vůbec ten novej směr, co jsem se rozhodla nabrat, rozhodně neznamená, že snad někam mizim nebo tak něco! Tak snadno se mě nezbavíte!:-)

Jsem a budu tu pro vás pořád, protože mě to s váma hrozně baví, naplňuje a taky protože vás miluju.:-)

Jen se prostě musim začít primárně soustředit na to, co mě fakt reálně živí (což jsou momentálně australský klientky) proto, abych mohla dál udržitelně dělat to, co dělám.


Dík, že mě chápete, že tu jste a posílám vám pusu od klokanů.


Vaše Karolí

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

5 thoughts on “Pouštění se větve

    1. Ahoj Šárko! Moc moc děkuju! Vždycky doufám, že si v tý mojí wordpressový auto-psychoterapii někdo něco najde, tak jsem ráda, že to snad funguje.:-)

  1. Karolí, krásně napsaný. Já jsem to zhtla. Víš co. Prožila jsem něco podobnýho. Asi tak – už nějakou dobu jsem uvažovala, že prostě na druhou kolej (lepší vyjádření mě teď nenapadá), přesunu jeden svůj projekt. Myslela jsem si, že mě bude živit. Ale je to jinak. Živí mě něco jiného, co dělám. A je to OK. Jen mi taky trvalo si to přiznat. A vlastně myslím, že o tom tenhle rok je. Přiznat si některý věci, být fér sama k sobě. Vše je v pořádku. Hodně štěstí a děkuju za to, že jsi a za to, co děláš. Jana

    1. Jani, děkuju! Jojo, je to přesně tak. Člověk má nějaký přání, který vždycky spojí s nějakym plánem, na kterej se pak ve svý hlavě upne a je hrozně těžký příjmout fakt, že ten „celkovej plán“ může být úplně jinej. On většinou vede ke stejnýmu nebo ještě lepšímu výsledku, jen ten okamžik puštění se tý větve někdy fakt doprovází stejnej adrenalin, jak kdyby to byl bungee jumping.:-))

  2. Ahoj Karolí, díky za tvojí upřímnost. myslím si, že jsi ve svém životě udělala hodně úžasných věcí hlavně pro nás ostatní. Tak teď mysli i na sebe zasloužíš si to, děláš tak krásné věci, píšeš články od srdce je to v nich cítit, pomáháš …tak dííky za to jsi.
    Přeji ti, aby tento rok byl bohatý na energii, kterou potřebuješ a abys našla jen to nejlepší v sobě i kolem sebe.
    Přeji všem krásný rok, prý sem proudí nové energie ..tak je chyťněme ať je nám všem lépe.
    Veronika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield