Práce se stínem (a proč to někdy vypadá jakože mám maniodepresi)

IMG_20140415_195400

Tak jsem si včera zase jednou uvědomila, jak je někdy ta vzdálenost mezi lidma složitá. Člověk totiž zapomíná, že, jééé, no jo vlastně, ostatní nežijou v mojí hlavě a tim pádem vždycky úplně neví, co přesně se v mým životě děje. Jenom se tak nějak domnívaj a odhadujou z těch malej střípků informací, který za sebou člověk tak různě trousí ve virtuálním prostoru.

A to je strašně zrádný.

Když pak totiž napíšete nějakej článek jako třeba tenhle a nedej bože ještě třeba v návaznosti na tohle,  tak to může působit jakože se vlastně něco děje. Že ještě včera jste si na Instagramu vískali nad tím, jak je život boží a jak to všechno klape a dneska to vypadá, že už teda možná zase jako ne a že je naopak všechno úplně na houby.

A mně včera došlo, že jo, ono to z dálky a z pozice někoho, kdo s váma právě nežije v tý vaší hlavě, může fakt vypadat jakože jste vlastně trochu mimo. Že jeden den jste nahoře, druhej dole, že vás život je jedna veliká, nepředvídatelná houpačka a že jste možná vlastně… trochu labilní a chvílema až maniodepresivní.

Takže abych uvedla věci na pravou míru, protože tyhle moje zápisky čte třeba i moje babička a já bych jí nerada zkracovala život obavama o moje duševní zdraví,:-) tak jsem si řekla, že to radši celý vysvětlim.

Já jsem člověk, ktere je a vždycky byl jako otevřená kniha. Vždycky když mě něco štvalo nebo trápilo, tak jsem prostě šla a někomu to řekla. A jo, často klidně i “cizím lidem” nebo zkrátka komukoliv kdo chtěl poslouchat, protože to je prostě způsob, jakým já se s věcma vypořádávám. Mluvím o nich. Rozebírám je, analyzuju… brečim, soptim… Protože jsem cholerik a vlastně to ani jinak neumim… A pak, když se věci trochu uklidněj, tak o tom píšu.

A to vůbec ne proto, že bych se tak vlastně snažila volat o pomoc. Že bych snad někde seděla se žiletkou nad žílama a nevěděla co dál se svým životem… Ale prostě proto, že mi příjde důležitý dělit se právě i o všechny tyhle ne vždycky úplně duhový věci, který člověka potkávaj.


Já totiž hrozně moc věřim na práci se stínem (nebo taky “shadow work”). Na konfrontaci se svýma kostlivcema ve skříni, na jejich objímání a přijímáni, protože jsem fakt plně a hluboce přesvědčená, že právě to, je cesta k “uzdravení” a ke šťastnýmu životu.

K životu, ve kterým člověk nepotřebuje být neustále 100% sluníčkovej proto, aby měl pocit, že je všechno “správně”.

K životu, v němž je v pohodě mít občas splín nebo den blbec a i tak (nebo spíš právě proto?) být pořád spokojenej a srovnanej sám se sebou.


A já vim, že tohle spoustě lidí možná nedává smysl. Protože “takhle se to přece nedělá”. Lidi většinou neperou svoje špinavý prádlo ve veřejným prostoru. A už vůbec ne, když se živí tím, že právě pomáhají druhým “hledat štěstí”!  Jenomže ať už si to chceme nebo nechcete přiznat, pravda je holt taková, že každej máme nějaký problémy. Vy, já, Dalajláma i všichni guru světa. Protože jsme prostě jenom lidi.

IMG_20140909_123827

A já fakt hrozně věřim tomu, že cesta k vnitřní vyrovnanosti nevede skrze utopickou snahu o perfekcionismus a pořád jenom samý super pozitivní, motivační obrázky (i když skrze ně samozřejmě taky!), ale právě (a možná dokonce hlavně) i skrze přijetí toho, že je normální a v pořádku si s některejma věcma někdy nevědět rady.

Proto o všech těch svejch malejch i větších problémech píšu.


Ne proto, že můj život je jedna velká neřízená maniodeprese, ale proto, že můj život je právě úplně NORMÁLNÍ ŽIVOT NORMÁLNÍHO ČLOVĚKA.

Člověka, kterej hledá. Člověka, kterej experimentuje a pořád se učí. Člověka, kterej má někdy lepší a někdy horší náladu, lepší a horší dny… A o obojí se snaží dělit stejnym dílem, protože tak to prostě je. Takovej je prostě život (aspoň teda ten můj :-)!


Takže tímto se omlouvám všem, co nežijou v mý hlavě :-) a pak o mě maj třeba někdy starost, protože to může občas působit, jakože jsem asi vlastně labilní a mimo. Ale já se v těch vnitřních stínech a démonech nevrtám proto, že bych byla nešťastná, ale prostě protože věřim v opravdovost a v to, že právě s každým nově přijetým strachem jsem zas o něco vyrovnanější a šťastnější.

A tohle je i něco, co bych chtěla předávat dál… A doufám, že už to dělám… Že je v pohodě některý věci nedávat a že je v pořádku o tom všem dokonce i mluvit a prostě fakt prát to svoje špinavý prádlo! Protože jak jinak než právě skrze praní člověk zařídí, aby bylo zase čistý?;-)


P.s. Nerada bych, aby cokoliv z toho, co jsem napsala vyznělo tak, jakože snad mám něco proti lidem s depresema nebo maniodepresí. Naopak. Všichni tyhle lidi jsou pro mě v dnešním světě, ve kterým se učíme necítit a nemluvit o tom, co se v nás odehrává, opravdický superhrdinové. <3

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield