Proč jsem přestala koukat na zprávy

IMG_20140925_121732

Původně jsem dneska měla v plánu publikovat úplně jinej článek… Ale ten bude holt muset počkat, protože znáte takový ty okamžiky, kdy vám konečně něco opravdicky dojde? Kdy si něco, co vám třeba někdo říká už dlouhý roky a vy kývete, “Jo jo, jasně, jasně”, konečně tak nějak sedne? A vám se najednou rozsvítí v hlavě a to, co pro vás předtím byly jen takový teoretický řeči, najednou cítíte jako jednu velikánskou pravdu, která tepe celym vašim tělem?

Tak přesně to se mi dneska stalo.

To se má tak. Už je to u nás taková tradice, že si vždycky při vaření pouštíme zprávy, Hydepark nebo DVTV, protože nás prostě zajímá, co se děje jak doma, tak ve světě. A když se nad tim tak zamyslim, tak jsem to tak vlastně měla vždycky.

Nedělní obědy u Sedmičky, Debaty, Partie, Otázek Václava Moravce, rodinný sešlosti a oslavy strávený ani ne tak nad tim, jak se kdo má a co dělá, ale nad těma důležitejma věcma – současnýma palčivýma tématama, který zrovna otřásaj společností. Což byl taky vždycky důvod, proč zhruba tak 99% podobných akcí zásadně končilo hádkou, někým uraženým, někým rozbrečeným, případně zabouchnutejma dveřma a pak už jenom dlouhým hrobovým tichem těch, co jako přeživší zbyli u stolu.:-))

Jako obzvlášť přiznačný tomu, jak moc důležitý u nás doma vždycky bylo světový dění, budiž fakt, že jsem se jako dítě úplně nejvíc ze všeho bála nikoli bubáků nebo duchů, ale Saddama Husseina. :-D

Během války v Perským zálivu, když mi bylo asi tak 5, jsme totiž měli furt puštěnou televizi a rodiče mi v dobrý víře dávali osvětu o tom, jak dělá Hussein pogromy na Kurdy a že má dvojníky a tak ho prostě nejde zabít. Usínala jsem pak s peřinou přes hlavu a bála jsem se kouknout do okna, že tam na mě bude koukat, protože pro takovýho zloducha jako byl Hussein, kterýho nejde vůbec nijak zabít, bylo samozřejmě dojet k nám na Petřiny a vylézt až do 5. patra, aby nás mohl všechny zneškodnit, úplná hračka.

saddam

A jasně, ono to svým způsobem dávalo a ještě pořád i dává smysl. Lidi z takový malinký země uprostřed Evropy, co byla většinu svý historie utiskovaná někym větším nebo rovnou sužovaná nějakou totalitou, se musí starat o to, co se děje kolem. Nikdy nikdo totiž neví, odkud zas co příjde! Zavírat oči se proto nevyplácí.

Ignoranství se nevyplácí!

Je potřeba být neustále připravenej na cokoliv a obrnit se když už ne fyzicky, tak alespoň mentálně a emocionálně. To, že se nás něco netýká, je totiž iluze, která se může rozplynout z hodiny na hodinu.

U nás doma, v rodině hodně ošlehaný bojem s komunismem, tenhle přístup ještě navíc nabral rozměr etiky.

Zavírat oči je nemorální. Znamená to totiž lhostejnost. Sražený paty, konformitu, normalizaci a tim pádem i ztrátu svobody.

Představa, že třeba nebudu vědět, co se děje v naší politický sféře, na Ukrajině nebo kolik lidí umřelo při posledním útoku ISIS, pro mě proto byla dlouhou dobu naprosto skandální. Takový věci přece uvědomělej, odpovědnej člověk vědět MUSÍ! Jednou v tomhle světě žiju, tak je mojí nejen občanskou, ale i lidskou povinností informovanost.

A jo! Já s tím vlastně pořád do veliký míry souhlasím, jenže…

Pak jsem si dneska zapnula Události komentáře a vyskočila na mě… respektivně zasáhla mě jako letící kulka reportáž o posledním masakru v Tunisu. A ve Francii. A v Kuvajtu. A…

Chvíli jsem to smutně sledovala, než jsem si uvědomila, že se celá třesu. Břicho se mi sevřelo do jednoho velikýho staženýho uzlu. Tolik bolesti. Tolik utrpení. Tolik hrůzy! Po tvářích se mi koulely slzy.

IMG_20150328_192258

A pak jsem udělala jedno zásadní rozhodnutí, který mi navrhovalo už asi milión lidí a na který jsem právě řikala to, “nojo, nojo” a…

Já jsem tu reportáž vypla.

V tom svym opětovným zoufalství nad lidstvem jsem si totiž najednou musela položit otázku, jakej má tohle moje “informování se” vlastně smysl?!

Jakej má smysl tohle upevňování a prohlubování mýho pocitu bezmoci a beznaděje, který stejně nikomu vůbec nic nepřinesou?!

Komu to pomůže?

Vrátí to někomu z těch lidí život?

Pomůže to nějaký další život zachránit?

Ne.

A možná to bude znít hrozně a jestli tohle teď čte můj děda (ahoj dědo!:-)), tak ho asi raní mrtvice, ale jedinej výsledek, kterej to ve skutečnosti má, je ten, že jsem si zkazila jinak krásnou sobotu a že mám pocit, že svět je hrozný, černý místo spějící do zániku a že prostě není naděje.

Jenže tuhle myšlenku, tu já odmítám příjmout. Svět, ve kterým já chci žít je totiž svět, co sice zažívá kotrmelce, ale kterej i tak kvete.

Svět, ve kterým pravda a láska nakonec vždycky zvítězí nad lží a nenávistí.

IMG_20140609_135728

Proto jsem se rozhodla k něčemu, co je pro mě vzhledem k výše popsaným skutečnostem, naprosto radikální.

Ode dneška se nedívám na zprávy!

A není to proto, že chci před něčím zavírat oči. Že chci ve jménu svýho vlastního pohodlí ignorovat, co se děje ve světě.

Je to proto, že vím, že mě sledování těhle hrůz stejně nedovede k tomu, abych se do nějaký z těch sužovaných zemí rozjela a reálně tam někoho bránila vlastním tělem (za předpokladu, že by to vůbec mělo nějakej smysl). Je to proto, že nevěřím v potlačování utrpení dalším utrpením, ale naopak láskou.

Je to proto, že věřím v zákon přitažlivosti a mám tak vlastně pocit, že nejenom že sledováním zpráv nikomu reálně nepomáhám, ale že tím všechno to násílí naopak ještě přiživuju!

Jako bytosti si totiž vytváříme takovou realitu, na kterou se soustředíme. Upínáním svojí pozornosti na utrpení tak tudíž vytváříme zase jenom další utrpení. A pokud teda chceme svět plnej míru a lásky, potom bychom se měli radši honem rychle začít soustředit právě na ně!

A ne, podle mě to není alibismus. Protože tím samozřejmě nemám na mysli, že se tímto úplně vykašlu na prostředí a svět, ve kterým žiju. Člověk potřebuje být do jistý míry informovanej, koneckonců jsme to právě my, jednotlivci, kdo tvoříme lidstvo jako celek. Jen je podle mě důležitý umět rozeznat právě tu hranici ovlivnitelnosti.

Jasně, že půjdu k volbám. Jasně, že se budu zajímat o politický názory lidí, který budu volit. Jasně, že půjdu protestovat, demonstrovat nebo vyjádřit svůj názor nebo nesouhlas, když budu mít pocit, že to je potřeba. Zrátka budu se informovat o věcech, na který vím, že mám reálnej vliv. Věci, u nichž má ten můj smutek, vztek, uzel v bříše potenciál něco opravdu změnit.

 IMG_20150403_183305

A jak teda šířit světový mír?

Vedle zákonu přitažlivosti věřím ještě v další zásadní věc, a sice v jednotu. V takovýto “Já jsem Ty a Ty jsi Já.” V princip, kdy cokoli provedete druhýmu člověku, ať už je to něco hezkýho nebo ošklivýho, tak to vlastně provádíte i sami sobě a obráceně.

A právě proto chci ode dneška šířit světový mír skrze ještě intenzivnější sebelásku. Svojí vlastní i u všech ostatních, kdo se za ní chtějí vydat.

Čím dál tím víc totiž cítím, že člověk ve výsledku prospěje světu 100x víc, když se jde podívat třeba na nějakou veselou Pixarovku a pak z něj prýští radost a láska, než když stráví hodinu v zoufalství nad novinama.

Je totiž krásný mít veliký sny, cíle a vize o lepším světě… Ještě krásnější je ale začít je fakt realizovat. A to jde vždycky jedině a jenom u sebe. Pomaličku, po malejch krůčkách.

Třeba tím, že pomůžu starý babičce s taškou. Že někoho nezavrhnu jenom kvůli barvě jeho pleti. Že někomu dám šanci. Že zůstanu otevřená. Že budu mít ráda sebe sama a tím pádem i ty ostatní. Protože člověk plnej lásky nemůže nenávidět.

A tak navrhuju, abysme každej aspoň někdy nezapínali televize, počítače a smartphony a místo toho si strávili třeba jen 5 minut vědomou radostí a láskou.

Já vim, zní to možná jako totální sluníčkový klišé, ale fakt tomu věřim. Že když namísto stěžování budeme chvilku vděčný, že když se namísto nadávání si za nějakej omyl radši obejmeme a nebo že když místo 15 minut u zpráv strávíme meditací za světovej mír, tak budeme všichni žít ve světe, z něhož nám bude teplo na srdci.

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

6 thoughts on “Proč jsem přestala koukat na zprávy

    1. Vojto, to jsi psal ty? Já jsem celkem zvědavá, co se teď stane se mnou! :D Dík za odkaz. Nejdřív jsem se toho názvu trochu zděsila, ale dobrý! :D

  1. Nejde o to, jestli a jak dlouho se divam na zpravy, ale co je obsahem. Ceho je moc toho je prilis. I zprav. Misto nich doporucuju cist tydeniky nebo knihy. Ty maji vyhodu v tom, ze udalost uz je za svym vrcholem a uz muze byt zasazena v kontextu a hodnocena z odstupem. Zijeme ve svete Huxleyho a Orwella. Prvni pan varoval pred preinformovanosti a zanesenim faktu ucelovym nanosem v podobe manipulace, zabavy a reklamy. Druhy pan varoval pred deprivaci z nedostatku informaci, tech podstatnych. A cim vice informace konzumujeme, tim je slozitejsi se dopracovat k necemu, co je pro nas uzitecne. Na druhou stranu byt hrdy na to, ze nesleduji politiku, neni zrovna spravny postoj v demokraticke spolecnosti s privilegiem jednoho hlasu na kazdeho volice. Mít klid ve svém životě ma mnoho podob a mnoho lidi kvuli teto potrebe mit klid (tzn. byt manipulovatelna ovecka) trpelo.

    1. Ahoj Ohni na štřeše!:-) Určitě souhlasím! Proto taky píšu, že si myslím, že je pořád důlěžitý zajímat se o svoje okolí a rozhodně jsem tím článkem nemyslela, že by člověk neměl číst a vůbec o ničem se neinformovat. Spíš ty informace filtrovat z hlediska užitečnosti.;-)

  2. Konečně to někdo vidí jako já. :-)
    Moc díky za pěkný článek.
    Také jsem se rozhodla přispívat ke zlepšení světa po svém – věnuji každý den pár minut modlitbě, aby mocní světa mysleli a hlavně jednali ve jménu lásky, ku prospěchu všech lidí, zvířat …. i naší krásné planety Země.
    A snažím se být lepším člověkem k sobě i k ostatním :-)
    Tak hurá do toho :-)

    1. Ahoj Míšo! To je moc krásný a dík za to!:-) Já se teď snažím o to samé a moje máma, ta zase před spaním myslí na Putina, aby neblbnul.:-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield