Proč tady ty děti tak sekýrujeme


Včera jsme se na besedě bavili o spoustě zajímavejch věcí. Jednou z otázek bylo i o kolik je přístup k dětem v Austrálii jinačí, než u nás. Jinými slovy, taky je tam furt tak sekýrujou?

Moje odpověď zní ne.

Ale teď bacha. Tohle totiž rozhodně nemá bejt žádnej hate na českou výchovu. Někdy je totiž z toho všeho rodičování unavenej asi úplně každej…


Ale je fakt, že i já si uvědomila, jak tady Pepi okřikuju mnohem víc než v Sydney.


Přemýšlela jsem nad tím a podle mě je to z několika důvodů.


1) Počasí

V Sydney je prostě pořád hezky. A kromě toho, že to sluníčko zkrátka dělá z lidí tak nějak lepší bytosti (nebo co), tak jsme taky furt venku. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. To samotný má už z definice pozitivní vliv na ducha, ale je to i neskutečně osvobozující. Venku totiž…

  • Skoro neexistuje nuda, protože klacky, šišky, kameny nebo psí hovínka…
  • Nikde se nedá nic zničit. Nečíhaj tam, pečlivě vyžehlený záclony, co si dítě strhne i s garnýží na hlavu. Nejsou tam vařící hrnky, porcelán po babičce nebo čerstvě vytřená podlaha
  • Nemusíte skoro uklízet. Rozlitý pití se vsákne, drobky sezobou ptáci, hračky nejsou potřeba…

2) Autocenzura:

Mám vlastně pocit, že když je člověk blíž svojí rodině, tak to v něm automaticky roztáčí takový autocenzurní vzorce.

Nevztekej se, jinak si naši pomyslí, že jsi rozmazlená a já špatná máma.

A tak sekýruju mnohem víc, než když jsou všechny ty babičky a dědové tisíce kilometrů daleko, protože v tu chvíli musím obstát jenom sama před sebou. Takže nevim, třeba máte jinou zkušenost, ale ta vnitřní potřeba zavděčit se lidem, jejichž uznání a lásku pořád nějak potřebujete, v tom celým podle mě taky hraje roli.


3) Respekt okolí:

V Austrálii mi příjde, že je lidem obecně víc jedno, že dítě pláče. Nebo že se vzteká. Reakce, kterou já tam pozoruju jako běžnou, když má Pepi záchvat, je následující:

a) Soustrastý pohled říkající něco jako, “Chceš se jít zabít, já vím, taky jsem tam byla, to nevadí, bude to dobrý, drž se, pa.”

b) Otázka, jestli třeba nechci pomoct s kočárkem, nákupem nebo s čímkoliv, zatímco budu odsouvat své řvoucí dítě ze středu silnice na chodník

c) Oslovení samotný Josefíny (když tam zrovna bezprostředně nejsem. Šla jsem si totiž pro lexaurin a láhev červenýho. Nebo tak něco). “Copak se stalo, broučku? Je všechno v pořádku?”


 

Zkrátka lidi tam nějak respektujou, že děti mají bouřlivý emoce.

 


Je to OK a rozhodně nemaj tendenci na tu vaši hromádku neštěstí ještě z ničeho nic vybafnout, že “je zlobivá a že si jí odnesou pryč.” Upřímně, tohle teda dost vyděsilo i mě a to nemám 96cm a umím volat pomoooooooc.


No, a teď co s tím, žejo.

Uznávám, že s počasím asi nic moc. S vnitřní nejistotou je to taky trochu na dýl. Nicméně třeba ta vzájemá podpora a pochopení vůči ostatním, tam už by s něčím hnout šlo.

Nechci tomu teď dělat nudnej moralizační závěr o tom, jak k sobě máme být laskavější a bla bla bla, ale co se třeba jeden druhýho začít namísto káravejch pohledů a výhružkách o únosu ptát…

“Hele, jsi v pohodě? A nechceš s něčím pomoct?”

 

Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield