Screen time: Jak to máme my


Jsme si nějak včera s Janou psaly v reakci na video o tom, jak obrazovky snižujou dětem IQ a ženou lidstvo do záhuby a mě tak napadlo, že se s váma podělim, jak to vlastně máme s těma technologiema my. Třeba pro inspiraci.

Ale hlavně proto, že vám prostě chci říct svůj názor a bejt důležitá. #jakožeinfluencer #neasi

Protože já nevim jak vás, ale mě už to neustálý strašení mobilama co tavěj mozek a všechny ty storíčka o tom, jak byl někdo den bez sítí a totálně mu to změnilo život, prostě hrozně… Serou.

Nějak mám pocit, že…


Technologie se prostě holt staly součástí našeho každodenního života. Jednou jsou tady a pryč už nepůjdou.


Je proto úplně mimo a zbytečný řešit, že internet je evil a jakej by svět bejval bez něj. A jasně, debaty o tom, jak s tim všim nějak rozumně pracovat, jsou určitě důležitý, ale zamknout dítěti iPad do trezoru a nutit ho číst Komenskýho, podle mě fakt řešení neni.

Já jsem v tomhle obecně asi dost liberální. Ostatně o tom proč jsem fandou třeba počítačovejch her, jsem psala už tady. Technologie a nakonec vlastně i ty sociální sítě vůči kterej jsem asi nejkritičtější, mi prostě příjdou v mnohým hrozně fajn.


OK, ale co když u toho ten Fanda sedí fakt hodiy, Karolí?? Co když je pak agresivní? Co když se celej den dívá, jak někdo hraje Minecraft? A co když má hysterák pokaždý, když to má vypnout? Tohle ti taky příjde v FAJN?


Hele, chápu vaše obavy. Taky je občas mám a rozhodně neřikám, že mám na celej tehle mega problém řešení. Někdy je totiž fakt těžký najít zdravou hranici… Vlastně úplně ve všem, heh.

Ale tady jsou věci, který děláme my s Josefí a zatim nám fungujou fakt dobře.



Každej máme svůj vlastní stroj

Protože nejdřív to bylo jakože budeme Pepi půjčovat náš mobil, ale to se brzo ukázalo jako dost vopruz. Jakmile ho totiž kdokoliv z nás vytáhnul, byl to pro ní signál, že je k dispozici. A vysvětlujte 18měsíčnímu dítěti, který všechno potřebuje TEĎKA HNEDKA s maximální urgencí, že tatínkovi právě volaj z Bílýho domu. Nebo tak něco.

A vůbec. Můj telefon je prostě můj. Nechci místo menstruačního kalendáře omylem klikat na Prasátko Peppu.

No, takže jsme Josefí pořídili její vlastní tablet.


Má svoje aplikace, zelenej obal se stojánkem, ví že je jen její a nikdo se nemusí s nikym přetahovat.


Telefon od tý doby vyžaduje jenom když se chce podívat na svoje fotky a videa, což je ale vlastně v mnohým boží, protože díky tomu nezůstávaj všechny ty chvíle z jejího dětství pohřbený kdesi v černý díře paměťový karty, ale fakt si nad nima často sedneme a zamáčkneme slzu.


Máme jedno jediný pravidlo

iPad až odpoledne.

Pakliže teda neni nějaká fakt speciální situace (nemoc, matčino zhroucení, otec sám doma s dítětem…).

Do 12:00 je jiná zábava a pak si může Josefí s tabletem dělat co chce.

Teda takhle… My jsme málokdy celej den doma a ven iPad nebereme, takže na něm Pepi většinou tráví čas vlastně jenom mezi 16:00 a 18:00. A právě proto, že většinou máme tuhle rovnováhu, kdy já prostě VIM, že to dítě běhalo venku, stavělo vež, peklo se mnou sušenky, 15x rozkrámovalo celej byt a namáčelo hlavu v záchodový míse… Tak jsem v pohodě (ehm, většinou.) i když to má pak někdy zapnutý třeba i půl dne.

Na začátku jsme zkoušeli dát jí úplnou svobodu a mohla mít tablet i ráno. Když ale začal bejt to úplně první, po čem se po probuzení ptala, tak nás to trošku vyděsilo a zavedli jsme tenhle odpolední “režim”.

Upřímně? Pro mě je to boží, když potřebuju uvařit, dopsat tenhle článek nebo si prostě konečně trochu dáchnout. Pro Pepi je to zas bezva v tý míře jistoty a svobody.


Má zkrátka svůj čas na pohádky stejně jako třeba já na YouTube a ví, že jí ho nikdo nevezme.


Někdy u toho vydrží hodinu, někdy 10 minut, někdy jenom kouká, jindy se něčím inspiruje a jde si na to hrát… Často to má vlastně puštěný jen tak do pozadí jako naše babička televizi a dělá si svý někde opodál.

Nikdo jí nic nezakazuje, nerve z rukou, nevypíná… Snažíme se v ní prostě nevytvářet pocit, že to všechno musí zkouknout dřív, než jí to zas seberem a tak si celej ten screen time vlastně velmi zdravě moderuje sama.



YouTube for kids jsme smazali

Což je asi ten nejradikálnější krok, kterej jsme nakonec udělali, hehe.

A vlastně to původně ani nebylo nějaký principiální. Jakože bysme se báli, že tam Pepině vyskočí trailer na Vetřelce nebo tak něco. Mně spíš vadilo, jak koukala na videa v ruštině a španělštině a korejštině a vzhledem k tomu, že si dává s mluvením na čas, tak mi přišlo, že v tom bude mít akorát neskutečnej guláš.

Takže jsme to smazali a nechali jí Netflix a jiný převážně anglický aplikace.

Až teďka s odstupem pozoruju, že to bylo dobrý rozhodnutí i z hlediska soustředěnosti. YouTube, i ten dětskej, je totiž celkově stavěnej tak, aby člověk klikal a otevíral další a další portály do úplně novejch paralelních vesmírů.

Takový to jak si vyhledáte recept na zelňačku a o 2 hodiny pozdějc fascinovaně koukáte, jak si nějakej potetovanej chlap dělá makeup a absolutně netušíte, jak jste se tam vlastně jako dostali.

Znáte, ne?


Prostě YouTube je platfoma s krátkoformátovejma videama, který furt kompulzivně překlikáváte, kdežto třeba Netflix je vyloženě na dlouhý, soustředěný koukání.


A fakt že jo. Josefí se takhle klidně dovede dívat na celou pohádku, která má děj a nemá tendenci přeskakovat z jedný blbiny na druhou. To v kontextu jejího budoucího existování se sociálníma sítěma vnímám jako celkem dobrej základ.


Dávám si bacha

Hlavně na sebe.

Už jsem někde řikala, že jeden z důvodů, proč Josefí screen time nijak radikálně neomezujeme, jen ten, že by mi to vlastně přišlo pokrytecký. Já totiž svůj mobil používat chci a taky budu. Slouží mi to, baví mě to a prostě bych si nedovedla obhájit proč já můžu a ona ne. Nehledě na to, že užívání technologií už je pro mě zkrátka součástí základní životní gramotnosti.

To ovšem neznamená že se chovám jako úplnej dement.

    • Už dávno nenosim mobil do ložnice
    • Na noc ho mám ve flight modu. A přes den vlastně často taky. Protože #rakovina #neasi
    • Mám vypnutý všechny notifikace kromě upomínek, SMS a volání
    • Na Instagramu mám nastavenej timer na hodinu denně. Vyčerpala jsem ho jen párkrát a to když jsem se s někým pustila do vášnivý debaty po soukromejch zprávách

Prostě snažim se používat telefon vědomě. A jasně, rozhodně nejsem 100%. Občas mě z těch virtuálních hlubin vytáhne až Josefínin řev. Ale to je právě ono.


Já vim, že to dítě mě vidí.

Teď.

A teďka taky.

Prostě furt.


A tak si dávám sakra bacha, aby…

1) Věděla, že když jsem s ní, tak jsem fakt s ní. Že je pro mě úplně nejvíc a že ta její bábovička bude vždycky důležitější než něčí komentář pod nějakou fotkou.

2) Měla funkční vzor v tom, jak s těma malejma přenosnejma krabičkama zacházet tak, aby sloužily ony jí a ne obráceně.



Díváme se spolu

Poslední věc, kterou zmínim, ale možná je vlastně úplně nejdůležitější.

Spousta lidí má totiž pocit, že technologie odtrhávaj jejich děti od reality. Že jsou pak asociální. O nic se nezajímaj a jen se izolujou.

A nikdy je nenapadne, že je to třeba úplně obráceně.


Co když se tim, že nikdy nepřijdem a neřeknem, “Hele, uka, na co to vlastně koukáš?” nezajímáme a izolujeme spíš my?


Co když my jsme ty mimoni, protože si k tomu dítěti stačí prostě sednout a ono vám dost možná i samo řekne, proč že to teda sleduje, jak někdo jinej hraje ten Minecraft!

My se s Josefí často koukáme společně. Třeba Prasátko Peppa je fakt hrozně milý a nebo taková ta ruská holčička, co neustále šikanuje toho chudáka medvěda… Ten je celkem vděčnym ztvárněním rodiče… Tlustej, utahanej, zoufalej… A člověk si tak aspoň na chvíli příjde, jakože mu někdo rozumí.

Existuje i fakt spousta bezvadnejch her, u kterejch se zabaví celá rodina. My jsme teďka objevili tenhle kadeřnickej salón, ve kterym si naplňuju všechny svoje nevybitý stylistický tužby. Tohle vaření pro obludy je taky moc fajn.


No, takže takhle to máme my, abyste věděli.

Dejte vědět, co vy na to, jo? Tak jo!

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

2 thoughts on “Screen time: Jak to máme my

  1. Tyjo Karolí, to je věcí co mi teď najely :-O
    Zaprvý: bezva nápad, to „až odpoledne“, to si teďko sama začnu praktikovat, když budu doma :-) třeba se mi to povede rozšířit i na TV o víkendu a tak…
    Zadruhý: jsem TAAAKHLE šťastná, že se mi povedlo u nás doma vyhnat chytrý obrazovky z ložnice, ptže i když jsem je sama ráda používala v posteli (jakože pohodlí viď), tak mě děsně dralo usínat vedle klikajícího muže nebo chystat snídani zatímco on v posteli paří na tabletu. Když si s tim přijde sednout na gauč tak je to pro mě mnohem hezčí :-) a navíc, v tu chvíli už to většinou nezapne, protože se bavíme spolu <3
    Zatřetí: souhlasim se socializací sdílením, hrajeme spolu různý hry a radíme si nebo se navzájem ohromujeme svýma výsledkama :-D

    Tolik k sebevýchově a výchově v páru, co se těch screenů týká ;-)
    Díky za článek!!!

    1. Jééé, ahoj Báro! No, my televizi vlastně ani nemáme, takže to neřešim. Ale s tím mobilem v ložnici… Největší výmluva byl furt budík. Jako kdyby je nikde neprodávali, žejo!:D A super ten přesah i do partnerskýho života, protože je to fakt. Ono se to dá vážně vztáhnout úplně na kohokoliv. Ty děti jsou jenom takovej amplifikátor.:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield