Vánoční zápisky z australský divočiny


Cestovní deník: Den druhý

Jako tyvl, jeden by si myslel, že po dětství stráveným na táborech turistickýho oddílu Delfíni (tak jsme se fakt jmenovali) a po asi 100 kempovacích sezónách v Austrálii nebudu muset řešit takový věci jakože, aha, ono se s tou tmou nějak ochladilo, tyjo! Ale to poškození mlíkem (já doufám, že je to tím mlíkem, proboha!) je, zdá se, ještě těžší než jsem myslela.

Jeden příklad za vše, jo? Máme s sebou sice super domácí eko repelent (kterej nefunguje) i opalovací krém (ten zatim nevim, jestli funguje), ale už jsem si třeba nevzala dlouhý kalhoty nebo ponožky, takže mi je kosa a jsem totálně sežraná od komárů. K tomu jsem zjistila, že moje oblíbený tenisky maj žraloka a žádný jiný tady nemám. Heh.

Co je ale nejhorší… Já jsem tyhle věci nezabalila ani Josefíně!

Takže to chudák dítě má na 14 dní v bahně pod stanem, kdy večerní teploty padaj na 15°, jedny kalhoty a jednu mikinu.

Slovy, JEDNU.

(Šatičky má samozřejmě troje.)

Což je asi v pohodě, pokud zrovna nemáte dítě ve fázi, kdy se pohybuje výhradně tak, že za sebou táhne celý tělo od prsou dolů bahnem.

Ještě že mi ten můj muž letos slíbil, že mě chce napořád. Nevím ale, jestli si teď trochu nesype popel na hlavu. :D

Prosimvás, řekněte mi, že tohle jednou skončí a že zas budu normální? Bez totálně odumřelýho mozku, svéprávná a tak?


Cestovní deník: Den třetí

Takhle uprostřed divočiny, 17 km daleko od nejbližší silnice, bez signálu, se šploucháním moře a vačicema, co se vám snažej dostat do chladící tašky, si člověk uvědomí, jak divně to vlastně asi normálně žijeme. A že asi není divu, že to ty naše lovecko-sběračský těla úplně nedávají.

Tak třeba elektřina.

Tady se prostě zhasne v půl devátý (to jakože zajde slunce) a konec legrace. Žádný čumění na televizi, vyřizování emailů, chatování na Facebooku… Prostě ponocování do půlnoci.

Tady vypijete dva lahváče, třetího už si nedáte, protože jste teďka přece jenom zodpovědný rodiče ani ne ročního dítěte a jdete spát.

Jo, v devět.

Ale víte co? My se vám za poslední noc vyspali líp než dlouhý týdny předtím. Včetně Josefíny. Sice s klackama pod zádama, ale fakt do růžova.

Takže myslím, že ta pointa, kterou jsem chtěla tímto udělat (ale se mnou už jeden fakt neví) je prostě abyste chodili brzo spát, děti. Nebo abyste občas zkusili žít bez elektřiny. Já myslim, ze by vaše preneolitické já zajásalo.


Cestovní deník: Den čtvrtý

Hele, nebudu vám kecat. Já jsem takovej ten zálesák, co má na celým kempování nejradši ten moment, kdy po 14 dnech otevře dveře od domova a tam na něj čeká měkká postel, teplá sprcha a splachovací záchod.

Tyhle výlety do divočiny jsou pro mě vlastně takovou periodickou připomínkou toho, jak dobře se ve skutečnosti mám a proč si toho vážit.

Nicméně málo co se vyrovná tomu večernímu zírání do ohně za opičího řevu Kokabur (to jsou takový přerostlý ledňáčci, který „zpívají“ tak, že máte pocit, že nad váma visí orangutani). Hřeju si ruce nad plamenem, v hlavě mi jede, „Červená se line záře“ a já se zas jednou chci stát kočovnou cikánkou s maringotkou a teskným hlasem. Teda samozřejmě jen do chvíle, než mě kouř začne honit kolem celýho ohniště a než si David najde na noze nacucaný pijavice (#truestory). Pak už mi právě ten náš plesnivej pidi byt zas tak blbej nepřipadá.

No, a Josefína?

Josefína je božan. Ve stanu spí líp než doma a ty několika hodinový cesty v autě taky dává skvěle. Chudák toho teď moc nenaleze, protože je buďto v sedačce a nebo za ní venku hystericky lítám, ať proboha nejí to:

Suchý listí
Hlínu
Dřevo
Písek
Cizí ohryzky
Klokaní bobky

Už je hrozně veliká. Asi jako ta vačice, co nám včera večer seděla na kapotě a bylo jí úplně u jejího chápavýho ocasu, že svítíme baterkou přímo na ní.

Oni jsou fakt legrační, ty vačice. Takový nemotorný medvídci, co skáčou po větvích a člověk má vždycky pocit, že někde někdo upadl, protože jak maj těžkej zadek, tak se to s nima prohne často až k zemi.

No, tak takováhle nám s duněním přistála na autě. Hledala jídlo a David do ní asi minutu šťouchal klackem, než se znuděně vykadila na kapotu a šla.


Cestovní deník: Den šestý

Tak jsme chtěli dneska na Štědrej den stylově vylézt na nejvyšší horu Austrálie, Mt. Kosciuszko, ale když jsme se ráno všichni tři probudili s rýmou, protože v noci bylo asi 5°, tak jsme se uchýlili ke změně plánu.

Josefíně jsem sice v Merimbule koupila v Targetu tričko a tepláčky, který určitě šilo nějaký nebohý čínský dítě někde ve sklepě, protože to obojí stálo asi jenom $10, nicméně předpověď na další noc vyhrožovala – 1° a na to jsou holt i vykořisťovatelský oblečky krátký.Jali jsme se tudíž popojet ke Canbeře.

Kempy hledáme zásadně přes takovou super appku, která nám našla jeden dobře hodnocenej. Akorát jsme si nevšimli, že se k němu jede po nezpevněný cestě.

25km.

Došlo nám to až někde v půlce a to už jsme to samozřejmě neobraceli. Ani když jsme míjeli polorozpadlej barák uprostřed nicoty, před kterým skákalo asi dvouletý dítě jenom v plíně na trampolíně a byl to fakt výjev jak z nějakýho slavnýho hororu.

Odměnou za tyhle traumata nám ale bylo to nejkýčovější místo na Štědrej den ever!

Nikde nikdo, jen my, dva další lidi a asi 30 klokanů s mláďatama, co když lezou mámě do kapsy, tak jim čouhaj ty jejich dlouhý nohy ven jak kuřecí pařáty z ježibabího lektvaru.

A pak taky duha. Přímo nad stanem. Za červánků.

Takovej ten dokonalej kýč, co na něj pak člověk teskně vzpomíná v důchodu (nebo za rok. Whatever).

Dokonce i víno a bramborovej salát v atomárním stavu jsme k tomu měli (viz foto). V noci nám pak sice znovu málem umrzly zadky, ale i díky tomu jsou tohle zatím asi fakt nejhustější vánoce, co jsem kdy zažila.

Disclaimer: píšu tohle v čase, kdy v sobě mám už asi 3/4 lahve vína, takže se případně zříkám jakýkoliv odpovědnosti za cokoliv.


P.s. Tady moje zápisky končí, protože Josefína dostala díky ty zimě rýmu a tak jsme po Štedrým večeru mazali hezky zpátky domů.

Vyzkoušejte mini kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY! Protože to, že máte mít ráda sebe sama už nejspíš víte... Ale je načase naučit se i to JAK! V běžným životě a úplně zadarmo!;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield