Žádnej učenej z nebe nespadl, aneb proč by měly být vztahy povinně volitelný předmět

IMG_20140512_164105

Tak mě minule zas tak napadlo, jak se v životě učíme nejrůznější věci… Chodit, mluvit, vařit, číst, ovládat cizí jazyky…Protože to jsou všechno věci, který je někdy nutný a jindy prostě jenom fajn umět.

A když se narodíme a jsme malinký, roztomilý miminko, nikdo nečeká, že tohle všechno už budeme dávno umět. Žádnej učenej z nebe nespadl, to je všem jasný stejně jako to, že se ke všem těmhle schopnostem budeme muset nějak postupně dopracovat. Proto taky chodíme do školy, což je vlastně institucionalizovaná snaha zajistit, že budeme mít všichni penzum nějakých základních znalostí a schopností nutných pro život.


O to zajímavější a legračnější je, když si vezmete, že se v žádný z těhle institucí, ať už je to rodina nebo právě škola, většinou pořádně nedozvíme, jak vlastně žít. Jak chápat svoje emoce, jak komunikovat, jak se správně rozhodovat… Nebo jak třeba vytvářet fungující, harmonický vztahy.

Obecně se totiž má za to, že tohle tak nějak přirozeně umíme. Každej přece ví, co je pro něj dobře a co špatně, každej přece ví, jak od někoho přijímat nebo sám projevovat lásku!

No… a nebo možná ne-e (resp. jo, ale jen do doby, než nás to někdo odnaučí, žeano)!


Tenhle předpoklad, že třeba mluvit se prostě musíme naučit, zatímco to, jak s někým soužít umíme už tak nějak sami od sebe, mě fakt neskutečně fascinuje.:-))


Protože jak ví snad každá lidská bytost na tomhle světě, neexistuje asi nic složitějšího než mezilidský a potažmo partnerský vztahy! A pokud navíc vezmeme v úvahu předpoklad, že se jako děti učíme pozorováním od svých rodičů… No, tak pak mi teda fakt nepříjde, že bychom se do dospělýho života vydávali nějak skvěle vybavený.:-))

Protože upřímně, kolik z nás pochází z idilický rodiny, kde byli máma s tátou fakt vyrovnaný partneři, co nepotřebovali jeden druhýmu nic dokazovat, co se nesnažili neustále jeden druhýho měnit… Kolik z nás vůbec pochází z rodiny, která byla úplná a tudíž s sebou celou dobu nesla pořádnou figuru otce a matky?!


A to vůbec neříkám proto, abych tu nějak napadala a obviňovala naše rodiče. To určitě ne. Protože i oni měli svoje rodiče a ty zase svoje a všichni z nich vždycky dělali to nejlepší, co zrovna mohli a uměli.

Ale to je právě ono! Dělali JEN TO, CO UMĚLI. A při vší úctě, ne vždycky to bylo úplně mnoho.

IMG_20140602_133157

Představa, že vztahy jsou tudíž něco, co máme tak nějak zmáknutý a není to nic, kde bychom se měli něco vědomě učit, je podle mě proto tak trochu (no, vlastně úplně :-)) mimo.

Někdo může namítat, že přece láska a schopnost milovat je něco, co je člověku vrozený a tím pádem netřeba se to nějak zásadně učit.

Jo! Já rozhodně souhlasím s tím, že to jsou všechno věci, který jsou nám z definice vlastní. A nejenom, že si myslím, že láska je nám jakožto základní síla ve vesmíru neustále k dispozici, ale taky jsem přesvědčená, že každý z nás je jejím projevem a tudíž my sami jsme láska. Nicméně to ještě neznamená, že s touhle energií umíme pracovat.


To mluvení je tady úplně super analogií. Protože schopnost se nějak projevovat je pro nás taky přirozená. Ovšem to, jestli s ní zůstaneme třeba jenom u nějakých základních gest a posunků nebo jí přes vyluzování nejrůznějších zvuků “vypracujeme” až do komplexního jazyka, je dost náročnej proces, ke kterýmu je právě potřeba to učení.;-)

A zase! Řeč a způsob jakým se vyjadřujeme, to se taky učíme od rodičů! Proto někdo mluví česky a někdo korejsky, proto někdo už od útlýho věku ví, co je to “cmunda”, “šalina” nebo třeba “oligofrenik” (tímto děkuji svému tatínkovi za obohacení mého dětského slovníku o obornou psychiatrickou terminologii :-D). A to je všechno bezva, ale při tom, jak je svět komplikovaný místo se často setkáme s tím, že to, co jsme se naučili doma prostě nestačí.


A jasně, to se ví, že můžete celej život mluvit jenom česky a jezdit tak na dovolenou jenom do Tater a na Šumavu, protože se jinde zkrátka nedomluvíte… Ale je to přece jenom trochu škoda!:-) Mnohem lepší je naučit se i nějakej jinej jazyk a moct se tak vydat „hledat štěstí do světa“.;-)

A jak ví asi každej, kdo někdy někam cestoval, tohle hledání vůbec není forma nějakýho útěku, protože doma je všechno úplně na houby (i když to tím často začíná :-)), ale spíš sbírání zkušeností, UČENÍ se skrze zážitky, rozšiřování a natahování svojí existence o nejrůznější vrstvy a pohledy, díky nimž se právě po návratu budete cítit doma víc než kdykolic předtím.;-)

IMG_20140406_205005

No, ale stejně jako nemůžeme čekat, že se naučíme nějaký cizí jazyk a že poznáme něco novýho, když nikdy neopustíme svoje rodný město, tak nemůžeme čekat, že budeme umět vytvořit zdravý partnerství, když jediný co známe z domava jsou vzduchem lítající talíře.;-)

Já vim, někdy máme pocit, že už je jako moc pozdě. Že už bysme tu angličtinu přece měli dávno umět. A že ve 30 nebo ještě pozdějc prostě nemůžeme jen tak jít a zapsat se na hodiny s rodilým mluvčím nebo někam odjet… Protože je to trapný. Takovou věc už přece máte dávno umět! To se teď jako máte sebrat a přiznat nejenom okolí, ale hlavně sama sobě, že takovouhle základní věc vlastně neumíte?!

A já vám chci říct, JO!:-)


Hele, koukněte se na to takhle. Ať už je vám 30 nebo 60, pořád před sebou pravděpodobně máte několik desítek let života. Života, kterej můžete celej strávit na tý Šumavě, kde už to máte všechno prochozený křížem krážem a nebo taky někde úplně jinde! V nějakých končinách, které zatím znáte jenom z fotek a obrázků a vždycky když je vidíte, tak si řikáte, jéééžiši, tam musí bejt ale krásně!

A víte, jak se říká, že v životě nelitujeme toho, co jsme udělali, ale naopak toho, co jsme NEudělali?;-)


Proto vás vyzývám, vydejte se do míst, která jsou pro vás neprobádaná! Přestaňte žít z příběhů a facebookových fotek druhých a místo toho se sama pusťte do dobodružství, který je vždycky trochu strašidelný, ale to je na tom právě to prima!;-)

Všechny zázraky a čáry máry se totiž v životě dějou za hranicí naší komfortní zóny. Za tou tenkou čárou, kterou jsme si do toho písku sami kdysi dávno nakreslili a pak zapomněli… Zapomněli, že stejně jako jsme jí jednou udělali, tak jí můžeme zase i smazat a posunout dál.;-)

IMG_20140818_222541

Co se tímhle vším vlastně snažím říct je to, že na to, abyste se naučila novej jazyk, na to abyste objevila novej způsob fungování vztahů, se musíte jenom přestat bát, že “už je pozdě” nebo že “vám to stejně nepůjde” a prostě to zkusila! Zabalila batůžěk a zkrátka se vydala do všech těch končin, který znáte jenom z obrázků, knížek a příběhů druhých, protože právě to je ten nejefektivnější způsob učení.;-)

A bez učení to prostě nejde.

Nakupte si proto knížky (super je třeba Pět jazyků lásky od Garryho Chapmana ;-), koukejte na videa (např. moje oblíbené, 10 tipů pro úspěšný vztah od Teal Swan), mluvte s lidma, kteří maj podle vás zdravý vztah a ptejte se jich, jak to dělaj!:-) Pozorujte je i sebe, potkávejte nový lidi, jděte na nějakou přednášku, seminář, zapište se do kurzu, zkoušejte metodu pokus a omyl (což už asi stejně nejspíš děláte :-)), ale tentokrát vědomě! Zjišťujte, co vám (ne)vyhovuje a proč!

IMG_20150405_070636

No, a pokud se vám na tuhle cestu nechce vyrážet samotný, jakože to úplně chápu a chtěla byste nějakého průvodce, potom tady, tadyyyy, já se hlásim!:-))

Za nedlouho se totiž vydáváme na virtuální výpravu jménem “A žili spolu šťastně až do smrti!” a nebojte, rozhodně to nebude žádnej zájezd od Fishera, kde budete chodit za pani s deštníkem, ale spíš parádně dobrodružná cesta plná vysokohorský turistiky, legrace a možností k sebepozání.;-)

Potvrzení o bezinfekčnosti netřeba, jenom otevřený srdce a vyplněná přihláška!:-))


P.s. Nemám vůbec nic proti Šumavě, naopak, je to tam krásný, ale prostě mi to přišlo jako prima příklad!:-)

Zkuste můj kurz 30 dní opravdický sebelásky a naučte se, jak konečně všechny ty moudra o sebepřijetí taky vážně žít! A víte, co je boží? Je to úplně ZADARMO!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress Anti Spam by WP-SpamShield